Třikrát a dost? Možná. A možná ještě ne.
Za posledních 21 dní jsem tu zveřejnila inzerát třikrát. Dala jsem tomu prostor, víru i otevřenost. Ozvalo se pár mužů, kteří působili nadějně – pár zpráv bylo milých, pár slibných. Ale pak, těsně před setkáním, to každý z vás zabalil. Bez vysvětlení. Nebo s výmluvou.
Chtěla bych vám všem poděkovat – za odvahu napsat, za tu myšlenku sejít se. I když nakonec zůstalo jen u té myšlenky.
Nikdy jsem se nesetkala s tak zvláštní kombinací přání a neochoty. Tolik z vás tu píše o intimitě, o touze se potkat – ale jakmile se přiblíží realita, jako by to najednou bylo moc. Moc opravdové? Moc závazné? Moc... skutečné?
Jedním jsem prý „až moc chytrá“. Jiným vadí, že mám vlastní zázemí. Někteří si při odpovědi uvědomí, že mají ženu a děti. Jiní se ve 30 letech rozhodnou, že věkový rozdíl je jen číslo – a jejich výbava (sebevědomí i jiná) přece všechno vyváží.
A výsledek? Prázdné zprávy, sliby bez činu, odkládání setkání. Přitom celou dobu říkám jasně: nehledám dopisování, hledám člověka.
Kde je tedy chyba, pánové? V čem vázne vaše ochota sejít se, když píšete, že toužíte po blízkosti?
Já – 43 let, brunetka, 165 cm, plnější postava, oči barvy hořké čokolády. Duší citlivá, nohama na zemi. Miluju lukostřelbu, literaturu, ticho, klavír, smích, hloubku i nadhled. Nečekám dokonalost – čekám pravdivost.
Hledám muže 45–60 let, nejlépe z Prahy a okolí, který ví, co chce – a má odvahu to uskutečnit. Ne pro zábavu, ne „jen na zkoušku“, ale pro vztah, který může být přátelsko-milenecký, hluboký a skutečný.
Inzerát nechávám otevřený. Ne proto, že bych se neponaučila – ale proto, že pořád věřím. A třeba právě ty jsi ten, kdo ještě neztratil odvahu být přítomný.
