S blížícím se koncem akademického roku roste zájem o konzultace diplomek a jejich četnost. Studenti obvykle svoje dotazy a části textu posílají e-mailem, případně si žádají on-line rozhovor, osobní konzultace je dneska spíše vzácnost. Ale Míša a Nikola jsou trochu starosvětské, takže preferují osobní rozhovory, na které chodí společně. No, myslím, že spolu chodí nejen na konzultace a obecně do školy, ale to je jejich věc. Na minulou konzultaci poslala Míša téměř hotovou práci, zatímco od Nikoly přišla podivná změť vět a odstavců. Míšu jsem pochválil, doporučil jí některé formální úpravy, poradil s formátováním a dohodli jsme se, že už práci odevzdá do systému, aby neměla nutkání ji stále „vylepšovat“. Nikola nás sledovala trochu s údivem a trochu vyděšeně, protože její dílo mělo k odevzdání opravdu hodně daleko. Na moji otázku, co dělala celý minulý týden, odpověděla jedním slovem. Prokrastinovala. Otočil jsem se na Míšu a říkám, že bude vhodné, když Nikole pomůže, A na její dotaz jak a v čem jsem jí poradil, ať si objedná jezdecký bičík a bije ji, dokud to nenapíše. Holky se na sebe nejprve podívaly a Míša pak s vážnou tváří prohlásila, že to nepůjde. Na moji otázku „proč?“ vyprskla smíchy a dokončila myšlenku slovy „ono by se jí to líbilo a nedělala by už vůbec nic“. Nikola malinko zrudla, ale přikývla. Dál jsem t nerozvíjel, dohodli jsme se, co a v jakém pořadí musí udělat a děvčata odešla.
Za týden už pochopitelně přišla Nikola sama. To, co poslala, už mělo hlavu a patu, takže jsem se dohodli poměrně rychle na dalším pokračování práce. Neodpustil jsem si otázku, co ji motivovalo k tomu, aby s tím pohnula. Odpověď byla vcelku logická, faktor času. Nicméně děvče se nadechlo a se sklopenou hlavou pokračovalo. Že jí Míša řekla „vidíš, zlobíš, tak nedostaneš“, ale ona to má ráda, tak že doufá, že až to dokončí, tak by si spolu mohly pohrát a že by mohla dostat na holou za odměnu. Zasmál jsme se tomu a řekl, že ji naprosto chápu, že o těchto věcech něco vím. To jí dodalo odvahy, aby zvedla hlavu a podívala se na mne s mírným údivem v očích. Tak jí povídám, že každý správný učitel vlastní rákosku a zrušení tělesných trestů ve školách před 150 lety byl omyl. To už se rozesmála a prý jestli by ji mohla někdy vidět. Na to nezbylo než přiznat, že ji mám ve skříni v kanceláři a tudíž ji vidět může hned, jestli o to opravdu stojí. Přikývla. Zvedl jsem se a šel ke skříni. Rákosku jsem dostal před několika lety od jedné povedené studijní skupiny, které jsem celé roky, co jsem je učil, říkal, že ji na ně rodiče měli používat častěji. Vždycky se tomu smáli a po promoci mi přinesli ozdobné pouzdro s věnováním. Musel jsem v té skříni přeházet nějaké knížky a šanony, ale nakonec jsem ho vylovil a odnesl ke stolu. Niky stála a pozorovala mě zvědavě. Rákosku vysvobozenou z jejího úkrytu vzala do ruky, pohladila ji, zblízka si ji prohlédla a pak lehce švihla. Ozvalo se charakteristické zasvištění. Pak se otočila ke mně a s nevinným výrazem ve tváři mne požádala o výprask. Teď bylo na mně, abych nevěřícně strnul. Chvíli jsem mlčel a čekal, že celou věc obrátí ve vtip. Ale nestalo se tak – svoji žádost opakovala s douškou, zda to od ní chci písemně. Zavrtěl jsem hlavou a šel zamknout dveře. Mám pracovnu na konci chodby, v zákoutí, kam málokdo přijde, natož v pozdním odpoledni. Ale jistota je jistota. Stejně jsem si říkal, že ji symbolicky plácnu přes sukni a bude.
Nebylo. Když jsem se otočil zpátky do místnosti, Nikola byla ohnutá přes desku mého psacího stolu, sukni vykasanou nad pas, kalhotky ležely vedle ní. Bílý útlý zadeček lemovaly černé podvazky a síťované punčochy. V tu chvíli začal nad mými rozpaky převažovat pocit vzrušení. Nicméně jsem se ovládl a klidným, nezúčastněným hlasem jsem se jí ještě jednou zeptal, zda chce opravdu dostat výprask rákoskou. Beze slov, ale zřetelně přikývla. Vzal jsem rákosku do ruky a postavil se vedle jejího vystrčeného zadečku na přiměřenou vzdálenost. Přiložil jsem rákosku na střed a tak, aby její konec byl několik centimetrů ve vzduchu na opačné straně zadku. „Připravena?!, zeptal jsem se? Znovu přikývla. Nijak jsem se nenapřahoval, jen lehce pohnul zápěstím. Rákoska švihla a na bílém zadku vykreslila dvojitý červený proužek. Nika jenom sykla. Chvíli jsem počkal a ránu zopakoval s poněkud větší výchylkou zápěstí. Sykla o něco více, ale ani se nepohnula, neucukla. Držel jsem tempo, ale po troškách stupňoval intenzitu úderů. Počítal jsem s tím, že přestanu tak po šesté ráně, ale asi po čtvrté ráně se Nikoliny projevy začaly měnit. Kromě syknutí, nebo spíše už lehkých výkřiků, po dopadu rákosky následovalo vydechnutí, které muselo znamenat jediné. Vzrušovalo ji to. Přestal jsem počítat rány a stupňovat intenzitu a soustředil jsem se na to, aby se dopadová plocha posouvala. Nechtěl jsem jí zadek rozsekat do krve. Po několika dalších ranách už její vzrušené sténání bylo více méně souvislé. Položil jsem rákosku na stůl a přistoupil k ní. Přestože jsem neměl v úmyslu se jí dotknout jinak, než tou rákoskou, neodolal jsem a přejel jí rukou po červeném zadečku. Zasténala znovu. Sjel jsem rukou na stehno a zarazil se. Hrome, ona je úplně mokrá!
V tu chvíli se Nika ozvala s jednoznačným požadavkem. „Ošukej mne!“ Přání dámy se nemá odporovat. Rozepnul jsem si kalhoty a osvobodil svůj tvrdý ocas, který už se dral ven. Chytil jsem ji za boky a vnikl do rozčvachtané kundy. Přisála se ke mně jako chobotnice. Jen jsem začal přirážet, začala nabírat kurz k orgasmu. I s patřičným zvukem, který se stal intenzivním. Popadl jsem její kalhotky a natáhl ruku dopředu s tím, že jí musím trochu ztlumit. Než se do toho improvizovaného roubíku zahryzla, stačila vykřiknout, abych se nebál a vystříkal jí, že bere prášky. Dobrá poznámka, po které následovaly už jen divoké stahy. Nejprve její a vzápětí i společné. Vystříkal jsem jí jeskyňku důkladně, vyždímala mne do poslední kapky. Opřel jsem se rukama o desku stolu a vychutnával si doznívající spojení. Po chvíli jsem se zvedl a pomohl jí na nohy. Chvíli chytala rovnováhu na rozkročených nohách a pak mi podala svoje kalhotky se slovy, zda bych jí mohl utřít frndu, aby neměla fleky na sukni. Takové prosbě nelze nevyhovět. Klekl jsme si před ní a utřel směs kundí šťávy a mrdky vytékající z pochvy a otřel vnitřní strany stehen zmáčené týmiž sekrety. Stáhla si sukni dolů, urovnala si ji a začala se tvářit vážně. Sbalila si notebook a papíry s poznámkami a beze slova vykročila ke dveřím. Šel jsem za ní, abych jí otevřel. U dveří se ke mně otočila, dala mi pusu a beze slova odešla. Dlouho jsem stál uprostřed kanceláře a přemýšlel, zda to všechno bylo skutečné a co to mělo znamenat.
Večer, když jsem usínal, mi pípla na mobilu zpráva. „Bylo to úžasné, ještě teď cítím motýly v břiše, děkuji :-*, Přijdu zase příští čtvrtek ve tři.“
