Tlumočení sympatií

To takhle sedíme se sousedem nad lahví burgundy a kecáme. Vysoký, vysekaný véčko, hnědý vlasy... Sloužící v armádě. Fakt pěkný chlap, čerstvě 40. Na opěrce gauče mi drní v jednom kuse zprávy.

"Kdo ti pořád píše?"
Odpovídám. A ukazuju fotku. Zahledí se a bere si můj tel k sobě do ruk. Zoomuje.

"Má kolena, jako by často klečela a brousila si je o koberec, ale kotníčky dobrý. A to prádlo, to jako moc pěkný. Má v něm pěkný kozy. A krk jak dvacítka."
Takový nával upřímnosti si nemůžu nechat pro sebe. Tlumočím tedy druhé straně.

Poněkud mu chvilkama dochází slova a začíná v očekávání zpráv být drobet nepřítomný. V mezičase konstatuje, že tohle s dvacítkou prostě nezažiješ a i když už "nemůže furt" tak na víkend do Paříže by ji vzal.

Tlumočím dál.... A dál.... Oběma. Trošku se bavím, když můj poustevnicky naladěný soused odchází s poněkud nadmutým poklopcem a lehce zasněným výrazem.

Nejspíš jí právě v myšlenkách tam za zdí stříká na ty krásný kozy.

A co Vy přátelé... Dohazuje, necháváte se dohazovat... Nebo naopak máte fóbii z takových aktivit?