Virtualita stírá rozdíly...

Dobré ráno, čumáčkové. Dnes tu mám, výjimečně, zase něco k zamyšlení. A světe div se, zase to bude tak trochu osobní z osobního pohledu. Je utahané, brzké pondělní ráno, venku je ještě všude tma a já už vyhlížím konec noční, kdy mám nějaký ten čas k přemýšlení o tom, jak je ten virtuální svět vlastně krásný, nakažlivý a zároveň i vlastně dost nebezpečný. Uvědomili jste si někdy, jak to, zejména tady, maže určité rozdíly? Já rozhodně ano. Bavím se tu se ženami. To vlastně bohatě stačí k tomu naznání obrovského rozdílu s realitou. Ale co víc. Mluvím tu s holkama o sexu. Je to fajn. Uvolňující, čisté a jednoduše příjemné. Ale co víc, já tu mluvím i s hezkýma holkama. Nějak se to vše sejde a já s nimi vlastně pořád flirtuju. V komentářích a i pak třeba ve vzkazech... Jestli i oni se mnou? Jooo, to těžkou říct, co se těm dívčinám honí hlavou. Přeci jen jsou to pořád ženské, že? Nicméně já z toho mám pocit dobrý. Možná fakt flirtují i ony se mnou... A to mě nikdy neviděli... Jo, to bude nejspíš právě tím.

Nejsem žádný etalon krásy, to víme, ale tak zase naštěstí nejsem úplně odporný, zanedbaný nebo třeba smradlavý... Ale tady to naštěstí vůbec nevadí. A tím se dostanu k té noční myšlence. Je skvělé, že tohle všechno probíhá dokonce i s holkama, které jsou, pravděpodobně, úplně mimo mou ligu. Jo, je to tak. Ve skutečném světě bych je neoslovil. Někdo si může říct, že je to nízkým sebevědomím, já zase tvrdím, že je to dostatkem sebereflexe, ačkoliv si pořád říkám, kurva, co můžeš ztratit? No. Vlastně hodně a to je důstojnost. Fakt není zábavné slyšet odmítnutí nebo dokonce pozorovat kyselé xichty, což se mi, zejména v mládí stávalo celkem často. A v tomhle je to nebezpečí... Můžeš tu získat falešný pocit dokonalosti a neodolatelnosti. Tohle se mi naštěstí zatím vyhýbá, ale kdo ví...

No a tak se tu neviditelně bavím, kochám se, žiju v představě, že se mnou ty holky fakt trochu flirtují a zajímám je. A kdyby ne, je mi to jedno, dokud by mi to náhodou neřekli. A kdyby řekli, stejně si budu myslet, že jen tak dělají vofuky... A proč? Protože můžu. A sedím u klávesnice hodně daleko. Jsem v suchu a pořád si můžu myslet co chci, protože neexistuje nic, co by mě mohlo vyvést z omylu, heč...

No jo, ale co když se to všechno nějak sejde a i my se sejdeme? Můj názor je takový, že prakticky vše začíná úplně od začátku. Znovu od nuly. Z konverzace si člověk může sebevíc myslet, jak je pro druhého zajímavý, ale ve skutečnosti? Tam se vše mění. Zde vidíme jen souhrn nějakých písmen a slov. Neslyšíme intonaci, nevidíme druhému do očí, grimasy, necítíme jeho vůni... Může koktat, mít nepříjemný hlas ... Ano, všechno se dá trošku odhalit. Máme fotky, hovory a dokonce videohovory, ale pořád to bude trochu zkreslené a až to reálné setkání nám řekne víc.

Jaký na to máte názor vy? Vnímáte to tak? Že je vše od začátku? Tenhle svět vám nabídne vlastně jen to, že se dostanete k lidem, které by jste v reálu vůbec nepotkali, neoslovil a nebo si jich třeba jen nevšimli. Nakonec tady si můžeme třeba vyznávat lásku nehynoucí, ale ve skutečnosti... Znovu poznáváme veškeré náznaky. Ať už jen obyčejné sympatie, náklonnost, chtíč, chuť,... A je to dobře....