V Roztouženém království panovala mezi lidmi spokojenost, dobrá nálada a veselá mysl. Jejich král s královnou byli k lidu milí, starali se o blaho a prosperitu země a vychovávali svou malou dceru, princeznu Libušku. Libuška byla dítě veselé a hravé, ve zdravé míře nezbedné a byla všemi natolik oblíbená, že její lumpárny brali všichni jako samozřejmou součást života v království.
Jednoho dne Libuška utekla chůvám do zámeckého parku. Více než výuka chování mladé šlechtičny jí zajímalo, jestli už kačena na rybník vyvedla své malé potomky a jestli nepotká Matěje, syna královského rybáře, se kterým by si mohli hrát. Štěstí se na ní usmálo, Matěj byl v parku a Libušce nedalo moc práce, aby jej zlákala k házení míčem. Byl to vlastně její jediný vrstevník na zámku, ostatní děti žily v nedaleké vesnici.
Házení míčem by byla dobrá kratochvíle, pokud by se nestala skutečná pohroma. V parku na lavičce hned za keřem …. Seděla na lavičce přestárlá a často mrzutá Hilda, o které se tradovalo, že v mládí byla nadějnou mastičkářkou, než se zapletla s černou magií. Nikomu však neškodila a dobrotivost vladaře jí umožňovala nerušeně žít v království. Hrající si děti ani náhodou nemohly tušit, co způsobí. Když Matěj již po několikáté hodil míč a Libuška ho tentokrát nedokázala chytit, přelétl keř, za který seděla Hilda. Míč jí trefil přímo do rukou, ve kterých držela knihu, ta následkem nárazu vyklouzla a spadla do rybníka. Bezmocně zírala na její listy, po kterých se okamžitě rozpil inkoust, když se objevila Libuška.
„Ty smrade usoplenej…“ začala Hilda zlostně sípat. „Už mám dost toho tvého smíchu, uvidíme, kdo se bude smát naposledy! Až ti bude osmnáct, dostaneš ode mě darem zámek bez klíče!!!“ Zvedla se z lavičky a odbelhala se pryč. Libuška stála jako opařená a nevěděla, co si o té paní má pomyslet.
Přešly roky, z dítěte stala se slečna, na které bylo od prvního pohledu vidět, že na ní příroda krásou ne-šetřila. V den jejích 18. narozenin se při procházce kolem zámku potkala s Hildou.
„Dlouho jsem čekala, dnešním dnem se budu já bavit!“ vmetla jí do tváře a zase zmizela. Libuška si vzpomněla na příhodu z dětství a pomyslela si, že bábě hrabe. Večer ve svých komnatách ulehla na lože a s myšlenkami na krásnou oslavu a na radost z dárků usnula.
Ráno po probuzení čekal na princeznu šok. Její bedra zakrývalo jakési zařízení, které přiléhalo k jejímu tělu a nebyla šance se jej zbavit jinak, než pomocí malého klíčku – objevila totiž otvor, který na první pohled nebyl ničím jiným než zámkem.
„Zámek bez klíče, pomyslela si, tohle tedy měla na mysli…“ Pokoušela se silou dostat ven, ale jediným výsledkem byly slzy na tváři, slzy bolesti a beznaděje. „Já se ale nevzdám, ono se nějaké řešení najde!“ Nikdy se nedozvěděla, jak se to té babě podařilo v noci nasadit, ale rozhodla se, že bude silná, nikomu nic nepoví a že si nějak poradí. Chtěla se zeptat Hildy, ale po té jako by se slehla zem.
Čas plynul, z mladé dívky se stala krásná mladá žena a své tajemství si dokázala uchovat…tedy téměř, časem se to dozvěděla její komorná, pak královna matka a nebyl toho ušetřen ani pan král, její otec. Co si budeme nalhávat, šuškanda funguje i v pohádkách, takže časem si o tom šeptalo celé království a všichni Libušku litovali. S tou mezitím lomcovaly hormony a jen ona věděla, jak pravdivé je rčení, že když svrbí píča, tak je to horší než podebraná pata. Král ze zoufalství vyhlásil, že kdo dokáže Libušku té ohavnosti zbavit, dostane jí za ženu a půl království k tomu.
O štěstí se pokoušeli různí šlechtici, ale i místní řemeslníci. Krejčí si zlomil nůžky při pokusu střihnout do kovové konstrukce, místní zámečník si zase poničil všechny své šperháky a paklíče. Když se ve dveřích objevil kovář s ohromným kladivem v jedné ruce a s majzlíkem v druhé, princezna upadla do mdlob. Její přítel Matěj, kamarád z dětství, nebyl k jejímu neštěstí lhostejný. On jí navíc už dávno skrytě miloval – tedy to si myslel on, že skrytě, už dávno to na něm poznala. Rozhodl se, že vyhledá Hildu a klíč od ní získá.
Matěj se vydal na cestu do světa, protože nikdo už několik let Hildu neviděl. Trmácel se v horách, procházel různá údolí, navštěvoval vsi i sídla šlechticů. Po několika měsících zašel do lesa tak hlubokého, že naprosto ztratil orientaci. Utrmácený bloudil a jak už to v pohádkách bývá, zachránila ho až tma. Díky ní se mu po nějaké době podařilo zahlédnout v dáli světlo, náznak lidské přítomnosti. Zajásal radostí, do-konce dvakrát. Poprvé, když světlo uviděl a podruhé, když vešel do chaloupky a spatřil…Hildu.
Nadechl se k pozdravu, ale předběhla ho:
„Mlč a sedni si, vím, proč jsi tu! Že ti to ale trvalo, než jsi se sem dostal, tak mi za ty roky zákal sebral zrak. Ale nemysli si, i bez něj tě vnímám, nepokoušej se mě obelstít.“
Matěj jen kývl, ale vzápětí mu došlo, že kývnutí Hilda nevidí. „Jas-ně“, vykoktal a prohlížel si starou, shrbenou babu, vrásčitou a seschlou, odpornou a nevábně páchnoucí. Na bradě a vedle nosu měla po jedné velké bradavici, z každé vyrůstal chomáček chlupů. Ten zápach, jak později zjistil, se šířil z jejích úst skrze její tři velké a napůl shnilé žluté zuby.
„Už mě nebavilo čekat, až si pro ten klíček přijdeš, tak nebudeme ztrácet čas. Splníš tři úkoly a bude tvůj. Nesplníš je, dostaneš pás taky.“
Matěj si nebyl jistý, jestli jí může věřit, ale vzpomněl si na vyprávění o tom, že jestli Hilda někdy o něco dbala, tak o svou pověst. Nikdy by nepřenesla přes srdce, kdyby nemohla své slovo splnit.
„Pojď, už je večer, ráno se dozvíš víc.“ Baba mu na stůl položila hrnek čaje a talíř horké polévky. Vůni bramboračky nedokázal odolat, najedl se a uložil se k spánku. V noci se probudil malátný, ruce i nohy měl dřevěné…chvíli mu trvalo, než pochopil, že se nemůže ani hnout, ruce i nohy má přivázané a na hlavě jakousi kápi, aby neviděl ven. Chtěl zakřičet, ale z hrdla se mu vydral pouze jakýsi přidušený sten. V tomtéž okamžiku totiž zároveň ucítil něco, co nikdy předtím nepoznal. Vnímal na svém penisu jakési teplo, zároveň s tím slyšel i funění a mlaskání. Chtěl se bránit, ale neměl jak, chtělo se mu křičet, ale pouze sténal. Netrvalo to dlouho a jeho tělem projela křeč, podobná té, jakou poznal při večerních masturbacích, když v myšlenkách sváděl Libušku. Cítil, jak se mu uvolnily ruce a nohy. Když se mu dech trochu zklidnil, posadil se a sundal si z hlavy kápi. Krve by se v něm nedořezal! V nohách jeho postele seděla Hilda a i v přítmí svíčky viděl blaženost, která se rozlila ve tváři se zakaleným zrakem. Když si všiml bílé kapky, která slepovala chlupy na její bradavici vedle nosu, málem se pozvracel.
„Se neposer!“ zasyčela. „První úkol jsi splnil, naplnil jsi moje chuťové pohárky.“
Matěj na okamžik pomyslel na sebevraždu, ale vidina Libušky s pásem cudnosti ho vrátila do reality.
„Zítra máme celý den na další úkol, tak naber sílu!“ Stařena sfoukla lampu a odešla. Matějovi bylo opravdu špatně, stále měl pocit, že tohle nezvládne. Bál se pomyslet na to, co ho bude čekat dál a zároveň se cítil ponížený a zneužitý.
Ráno u snídaně se Hilda usmívala, jak jen to šlo. Tedy ona si myslela, že se usmívá, ve skutečnosti se jednalo o křečovitý škleb, který odhaloval ty její tři zbývající tesáky.
„Tvým druhým úkolem bude potěšit mě svým jazykem!“ Stařena se dala do hurónského smíchu, zatím-co Matějovi se rozklepaly obě ruce. To bude moje smrt, pomyslel si, to nezvládnu.
Večer po celodenním přemýšlení Matěj spustil na Hildu:
„Dobře, připrav se, ale mám podmínku. Chci, aby sis to vychutnala jako já. Přivazovat tě nebudu, ale nesmíš hnout rukama ani nohama. Slibuješ?“ Hilda se zarazila, překvapená tím smělým tónem. Nebyla zvyklá, aby s ní takhle někdo mluvil, ale líbilo se jí to.
„Slibuju!“ vyštěkla na Matěje a tomu spadl kámen ze srdce. Po večeři se odebral do její komůrky, kde na něj čekala nahá a ležící na posteli. Když viděl to tělo, poseté bradavicemi, špinavé a smrduté, na okamžik zapochyboval, že to zvládne. Nakonec se posadil a z kapsy vytáhl kožený jazyk, který si předem odřízl z boty. Před večeří ho namočil, takže teď se Hildě mohlo zdát, že se jí dotýká opravdu vlhký Matějův jazyk. Ten s ním hbitě pohyboval kolem místa, kde se mohl při troše dobré vůle schovávat Hildin poštěváček. Její několik desítek let trvající sexuální půst se projevil po pár vteřinách, kdy se roztřásla a řvala na celou světnici v přívalu orgasmu. Matěj, vyděšený při představě, že mu bude chtít něco udělat, utekl ven a zastavil se až před chatou.
Třetí den se Hilda šklebila jako prasklá konzerva.
„Vidíš, dva úkoly jsi splnil, šikovný mladík…teď jsem zvědavá, jak si poradíš s tím posledním. Chci, abys mě připravil na mlíko!!!“ Stařena se smála, až se skleněné tabulky v oknech otřásaly. Matěj ztrácel barvu a následně místo své přirozené získal zelenou, aby jí po několika vteřinách vyměnil za bílou. Tušil, že ta šarlatánka s ním bude chtít šukat, ale že bude chtít otěhotnět? Vždyť musí vědět, že to už není reálné. Ani ženy u nich ve vsi nerodí v takovém věku.
Po večeři opět povídá Hildě:
„Než se pustím do posledního úkolu, mohla bys uvařit čaj.“ Hilda ochotně souhlasila, bylinky byly její silná stránka a navíc tam mohla skrytě přimíchat něco na povzbuzení. Seděli u stolu s hrnky horkého čaje a Matěj začal bručet, že tomu čaji něco chybí, že nemá tu správnou chuť.
„Co se ti nelíbí, nevděčníku?!“ obořila se na něj.
„Nic, je dobrý, ale není to ono…na svých cestách jsem se naučil pít čaj, ale ten není pro každého.“
Hilda zpozorněla. Měla ráda věci, které nikdo jiný nemá, i když to tentokrát byl „jen“ čaj.
„Já nejsem každý, já ho chci!“
Kdepak, to si nevezmu na svědomí. To trvá dlouho, než ho člověk může pít, než je připravený na jeho konzumaci.“
„Já jsem připravená! Já to chci!!“ hřímala Hilda.
„Dobře, je to tvoje volba,“ řekl jí Matěj a sáhl v komoře pro lahev s mlékem. Nalil ho trochu do čaje a podal hrnek Hildě.
„Pij!“ řekl rázně. Hilda poslechla a napila se. A znovu. A ještě jednou. Brzy měla hrnek prázdný a olizovala se.
„Výborný čaj a teď se můžeš pustit do třetího úkolu. Pokusů máš nepočítaně!“ řehtala se jako smyslů zbavená.
„Kdepak, už jsem ho splnil. Chtěla jsi připravit na mlíko, to byla tvá slova. A s tím čajem…ochutil jsem ho mlékem, sama jsi to chtěla a řekla jsi, že jsi na to připravená.“
Hilda vřískala, nadávala mu, spílala, prosila, ale všechno marně. Věděla, že svůj boj s princeznou a Matějem prohrála a neochotně mu nakonec klíček vydala. Po návratu na zámek vysvobodil Libušku z pásu cudnosti a své nadržené sny a touhy mohl vesele realizovat. V Roztouženém království vypukly slavnost-ní orgie, na kopci zazvonil zvonec a pohádky je, milí čtenáři, konec.
