Na svá léta strávená v mateřské školce jsem vždy vzpomínal rád. Ostatně, kdo by si někdy neposteskl potom, jaké to bývaly bezstarostné časy. A tak, když jsem byl z domu vyslán poprvé vyzvednout ze školy malého brášku, dokonce jsem se ani moc nebránil - vlastně jsem se docela těšil, až se po té době zase projdu všemi těmi místy, na které jsem tak rád vzpomínal.
Samotná cesta utekla rychleji než bys řekl švec - vzdálenost to ostatně nebyla veliká a s hudbou v uších a sluncem usazeném uprostřed blankytného nebe skoro bez mráčku to byla radost sama. Ani jsem se nenadál a školka budovy stála přede mnou. Byla to stará budova stojící na úpatí jednoho z kopců obklopujících městečko - stačilo vyjít po ulici o kousek výš a člověk se ocitnul na louce s krásným výhledem na celé město. Ten mi však dnes souzen nebyl, a tak jsem otevřel rozvrzanou zelenou branku a vešel do areálu školky. Již z dálky jsem slyšel dětský smích a všemožné halekání - bylo jasné, že v tak krásném počasí jsou všichni na rozlehlé zahradě za budovou, a tak jsem se místo po schodišti vedoucím k samotnému vchodu do budovy vydal okolo, vstříc zelenému království.
Po několika málo krocích jsem došel k rohu budovy a za ním už se přede mnou rozprostřela majestátní zahrada hemžící se životem, přesně jak jsem očekával. V jejím středu se rozkládalo veliké, dřevěnými kůly obehnané pískoviště, momentálně se plné malých kopáčů, průzkumníků a pekařek, a vedle něj stála stará třešeň, na kterou jsem jako malý zkoušel vylézt snad při každé návštěvě zahrady. Po bocích zahradu lemovaly vysoké ploty neprostupně prorostlé břečťanem (a kdo ví čím vším ještě) a u zadní strany se pak krčilo několik užitkových budov se zahradním náčiním a nejrůznějšími hračkami pro děti. Mezi tím vším byly porůznu rozeseté menší stromky, především jabloně, a celá zahrada byla protkána systémem chodníčků vytvářející složité ornamenty.
Chvíli jsem očima bloudil po zahradě a koukal, jestli si někde nevšimnu bráchovy červené kšiltovky, ale v takovém množství dětí to bylo skoro jako pokoušet se najít Walda - a k tomu ještě v pohybu. Mé rozjímání však po chvíli přerušily kroky po mé levici. Ohlédl jsem se a spatřil jednu z vychovatelek, jak se ke mně blíží od jejich "kontrolního stanoviště" - lavičky usazené na malé dlážděné terásce za budovou. Tělem jakoby mi projel elektrický proud - okamžitě jsem v ní poznal vychovatelku Leu, moji nejoblíbenější ze snad z celého personálu školky, které jsem jako malý nechával na stole zamilované vzkazy plné srdíček a o spacích pauzách po obědě s otevřenýma očima snil o tom, jak si ji jednou vezmu a budeme mít velký dům, zahradu se psem a tobogán z postele rovnou do bazénu.
Vidět ji znovu po těch letech co jsem byl ze školky dávno pryč bylo skoro k neuvěření. Byla stejně nádherná, jako jsem si ji pamatoval. Blonďaté vlasy jí splývaly až k ramenům a zpoza černých brýlí mě zvědavě pozorovaly její veselá, modrá očka. Její krásné rty zdobil stále ten stejný úsměv, do kterého jsem byl tehdy takový blázen. Na sobě měla černý přiléhavý top odhalující ramena a celkem krátkou, taktéž černou sukýnku, v čemž krásně vynikly všechny její nádherné ženské křivky. Zatímco ve školce jsem byl ale jen malý špunt oblouzněný čistou láskou, nyní jsem v té momentální směsici emocí cítil ještě něco dalšího - a to jak se mi pomalu nadouvají mé lehké kraťasy.
Jako ve zpomaleném záběru přišla až ke mně. "Ahoj, jdeš někoho vyzvednout?", zeptala se. "D-dobrý den", vyrazil jsem ze sebe, celý nervózní. "Jdu pro brášku, někde tady určitě lítá." "A jak se jmenuje?" rozhlédla se po zahradě. Řekl jsem jí bráškovo jméno a její výraz se změnil na výraz absolutního překvapení. "Cože? Takže ty tím pádem musíš být malý Pablo!" Usmál jsem se a přikývl. Překvapení v jejím obličeji vystřídal široký úsměv. "No teda, ty jsi vyrostl. Vůbec bych tě nepoznala. Tvůj bráška je pěkné číslo! Někde tady pobíhá, za chvilku ho najdeme. Nejdřív od tebe ale potřebuju autogram, ať máme to vyzvednutí černé na bílém", usmála se. "Pojď", pokynula mi a vydala se zpátky k ostatním vychovatelkám na lavičce, zatímco já se snažil ze všech sil myslet na něco asexuálního, aby mé vyboulené kraťasy zase splaskly.
Na terásce však po vyzvedávacím archu nebylo ani vidu ani slechu. "Nenechala jsi ho v kanclu?", zkusila to jedna ze starších vychovatelek, kterou jsem neznal. "Asi ano", odtušila Lea. "Pojď se mnou", otočila se na mě, "aspoň mi po cestě povyprávíš, co je nového. Určitě máš co vyprávět." A tak jsme šli, já vyprávěl a ona poslouchala a vyptávala se na další a další věci. Na školu, na brášku, na rodiče, a nakonec došla řeč i na holky. "Máš nějakou?", zazubila se na mě". "Ne, teď zrovna ne", lehce jsem sklopil zrak. "Aspoň máš božský klid", zasmála se a já se chtě nechtě zasmál s ní - jejímu nakažlivému smíchu prostě nešlo odolat.
Vystoupali jsme poctivou várku schodů až do druhého patra a když jsme procházeli kolem toalet, poprosila mě ať chvíli počkám, že si rovnou odskočí. Zadíval jsem se z okna, ale než jsem si stihl řádně vychutnat celou scenérii sluncem zalitých hor rozpínajících se za městečkem, byla zase venku a vedla mě do své kanceláře na konci dřevem obložené chodby. Samotná kancelář měla stejné obložení jako chodba, skosený strop a nebyla nijak veliká - kromě masivního stolu pod střešním oknem se do ní vlezlo jen několik málo dalších kusů nábytku - skříň, malý stoleček a pár židlí rozložených na těžkém koberci. Zavřel jsem za sebou dveře a následoval Leu okolo stolu. Žádný papír na něm však nebyl, a tak odstrčila židli a sklonila se k jednomu ze spodních šuplíků - a v tu ránu na mě zpod její krátké sukýnky vykoukla její broskvička v celé své kráse.
Pracně udržovaný klid v kalhotách byl ten tam a já cítil, jak se mi guma od trenek napíná takřka k prasknutí. Nemohl jsem od toho výjevu odlepit oči, a tak když se zvedla zpátky s papírem v ruce, než jsem stihl změnit výraz na nějaký normální, bylo pozdě. Na tváři jí zářil šibalský úsměv a její pohled utkvěl na mých kalhotách. "Ach Pablo, tebe to vůbec nepřešlo, co?" řekla a políbila mě na čelo. "Myslím, že mám pár tvých roztomilých dopisů ještě někde ve skříni", usmála se a poklekla přede mě. Nevěřil jsem vlastním očím. Dívala se mi přímo do očí a přitom mi pomalu stahovala kraťasy ke kolenům. Pak mi rukou několikrát přejela po tvaru rýsujícím se v trenkách a s každým dotekem jako by byl jeho původce tvrdší a tvrdší, i když to snad už víc nešlo. Nakonec mi něžně stáhla i trenky a moje chlouba se jí vyhoupla před obličej v celé své kráse.
Zálibně se na ni podívala, pak zpátky na mě, pak zase dolů, a nakonec něžně uchopila můj naběhlý úd a políbila jej na špičku. V tu ráno jakoby mi v mozku explodovala nálož vzrušení - a to měl být teprve začátek. Stáhla mi předkožku a já cítil, jak mi pomalu objíždí jahodku svým mrštným jazýčkem, a jakmile ji trošku prozkoumala, uchopila můj penis pevněji a začala jej cumlat jako lízátko Chupa Chups. Chytil jsem ji oběma rukama za hlavu a lehce pomáhal v pohybu sem a tam. S každým pohybem jejich úst mé vzrušení exponencionálně sílilo a za chvíli jsem byl na úplném krajíčku. "Počkej," vyrazil jsem ze sebe trhaně, ale ona udělal přesný opak - sevřela mě pevněji a ještě zrychlila. Žhavá nálož ze mě vytryskla jako nečekaná sopečná erupce a naplnila jí celou pusinku. Polkla, ještě trošku mi ho pocumlala a pak jej vytáhla a zakřenila se. "Ale ale Pablo, ty jsi mi ale nedočkavý. Ale to vůbec nevadí, ještě si to spolu moc užijeme!" uklidnila mě, zatímco mi rukou pořád jemně dráždila můj nyní již lehce ochablý penis.
Pak se napřímila a začala mi rozepínat košili. Umíral jsem touhou zjistit, co se skrývá pod jejím černým topem, a tak když došla k poslednímu knoflíku a přejela mi svou ručkou s růžově nalakovanými nehty po hrudi, neodolal jsem a černý top jí pomalu vyhrnul až nahoru. Jak prosmýkla ruce ramínky, opsal piruetu na stůl a odhalil nádherná ňadra vykukující z černé, krajkové podprsenky. Zíral jsem na ně jako na osmý div světa - přísahal bych, že tak velká a tak krásná ňadra jsem ještě nikdy neviděl. "Pomůžeš mi je osvobodit?" zeptala se. Já mlčky přikývl a tak se ke mně natočila záda, abych se dostal k zapínacím háčkům. Chviličku jsem s nimi bojoval, ale nakonec se zadařilo a podprsenka přistála hned vedle černého topu. Otočila se zpět ke mně a já konečně viděl tu nádheru v celé své kráse. Ale jen se dívat prostě nebylo dost, chtěl jsem je cítit na vlastní kůži.
Vzal jsem je do rukou a hladil, a pak jsem přikročil blíž a začal je líbat. Jazykem jsem jí dráždil její vzpřímené bradavky a rukama přitom hladil její prsa po celém obvodu. Zahihňala se. "Ty budeš asi horňák, co?" Aniž bych přestal v mé bohulibé činnosti, zahuhňal jsem souhlasné "mmmhmm", nemohouc se odtrhnout od jejího vyvinutého hrudníku. Moje chlouba byla už zase v pozoru a hučelo v ní jako ve včelím úlu, což nezůstalo bez povšimnutí. Něžně mě odstrčila a opět poklekla, tentokrát však vzala do rukou svá ňadra, objala s nimi můj penis a přitiskla se ke mně. Začal jsem instinktivně lehce přirážet. "Líbí se ti to Pablo?" vzhlédla nahoru ke mně. "Moc, hrozně moc. Jsem v sedmém nebi", přiznal jsem. "A chceš vidět i to osmé?" zeptala se. Přikývl jsem a ona vstala a stáhla si svou sukýnku, odhalujíc tak poslední zbytky zakryté kůže včetně jejího hladkého klína.
Než bys řekl švec, měl jsem v něm svou ruku a dráždil její poštěváček, přidržujíc jí druhou rukou za zadeček. Její lasturka byla nádherně vlhká a poddajná, na první dotek bylo jasné, že touží po pořádném kolíku. "Chci tě v sobě Pablo" zašeptala a chytila mou ruku. "Pojď", odtáhla si mě ke stolu. Následně si na něj lehla a roztáhla nohy v krásnou pozvánku do jejího klína. Přistoupil jsem k ní, špičkou svého údu jí polechtal její lasturku a poté jej jemně zasunul dovnitř, úplně celičký. Zavzdychala, já ji chytil za nohy a začal přirážet, čím dál tím rychleji. Její ňadra v rytmu poskakovala nahoru a dolů a ona tlumeně vzdychala, stále hlasitěji, jak jsem přirážel čím dál tím rychleji a tvrději. "Ach ano Pablo, takhle se mi to líbí", zajíkala se vlnami rozkoše a já cítil, jak mi trup objímá nohama stále silněji. "Ještě, ještě", vzdychala stále více nahlas, a pak už jsem ucítil, jak se její tělo rozechvělo prvním náporem orgasmu. Pevně jsem ji stiskl a pak zpomalil. "Mmmm, to byla krása", povolila své sevření. Pak se zvedla do sedu a zálibně se podívala na mé úplně mokré, ale stále úplně tvrdé přirození.
"Sedni si", pokynula mi směrem k židli vedle stolu. Pln očekávání jsem dychtivě její příkaz splnil a pozoroval, jak se zvedá a jde ke mně. Vzala můj penis do ruky a nasedla na něj. Chytil jsem jí za boky a ona se mi opřela o hruď a nahnula se blíže ke mně, tak že jsem měl její bujná ňadra přímo před obličejem. Celý šťastný jsem zabořil hlavu přímo mezi ně. Tohle nebylo osmé nebe, nýbrž alespoň desáté. Ve stádiu náhlé smyslové deprivace jsem ještě o několik stupňů lépe vnímal, jak její lůno objímá celičký můj pyj a každý její pohyb mi způsoboval vlny neskutečné rozkoše. Začal jsem cítit, že už opět přichází i můj čas. Zaryl jsem jí nehty do jejího zadečku a začal přirážet úplně nadoraz, a za malou chvilku už jsem do ní pumpoval svou životadárnou šťávu v neskutečně příjemné orgasmické křeči.
Ani potom jsem však nepřestal přirážet - ačkoliv tvrdost začínala opadat, vzrušení bylo stále neskutečně silné a já ho chtěl za každou cenu udržet a zažít ještě jeden nádherný orgasmus. Po chvilce jsem ucítil, jak se mi do něj opět žene krev a opětovně tvrdnutí se očividně zalíbilo i jí, neboť začala vzdychat o něco silněji - což mé vzrušení ještě vystupňovalo. Cítil jsem, že už se to blíží, ale snažil jsem se to udržet co nejdéle, abych dovedl k orgasmu i ji. Už už jsem si myslel, že se to nepovede, ale pak přesně v momentě, kdy jsem vystříknul podruhé, vydral se jí z hrdla tlumený výkřik a já cítil, že se to nakonec přece jen podařilo a ona se udělala také.
"Ach Leo", zašeptal jsem, zatímco ze mě pomalu sesedala, "v životě jsem nezažil nic krásnějšího." "Bylo to moc hezké Pablo, jsi šikovný kluk", usmála se na mě, "ale už bychom měli asi jít, ať se po nás nezačnou shánět." Oblékla se (a já také), pak se však zastavila a rozesmála. "Já hloupá, málem bych zapomněla na ten podpis", a zamávala mi před obličejem papírem, pro který jsme sem vlastně původně přišli. "To by byl pěkný trapas, kdybychom dolů došli bez něj." V mžiku jsem jí na něm vykouzlil svůj autogram a vydali jsme se zpět dolů, vyzvednout konečně brášku, na kterého jsem v tu chvíli úplně zapomněl.
Ten na nás už čekal s ostatními vychovatelkami dole. Rozloučil jsem s nimi a spolu s bráškou jsme se vydali na cestu domů. Z toho, co mi po cestě vyprávěl, jsem však nevnímal zhola nic. Myšlenkami jsem byl stále nahoře ve školce s Leou, tou nejmilejší a nejkrásnější vychovatelkou ve školce, kterou jsem kdy poznal.
