Před odletem do nebe

Byl jsem na jedné ze svých tuláckých cest po Evropě. Byl jsem na cestě čtvrtý týden. Byl jsem ve Franicii, v Marseille. Byl jsem bez peněz. Bez telefonu. Rozlámaný z chatrného spaní. Ale byl jsem šťastný. Pln dojmů. A hlavně: byl jsem na letišti, jen malý krůček od své teplé postele. Velký trampský baťoh plný zatuchlých šatů, pas a zpáteční letenka. To bylo moje jmění.

Byl jsem v Marseille na letišti, již odbavený v transfer zóně. Letiště v Marseille je malebné letiště, kde z oken vidíte palmy a za nimi cítíte moře. Je to letiště mezinárodní, ale také letiště ospalé a vylidněné, letiště, kde nikdo nespěchá. Zdejší záchody jsou čisté a voní po chlóru s citrónem. Jsou obloženy střídavými pruhy světle béžové a tamvě hnědé dlažby ve formátu 300 x 600 mm. Jsou zde velmi bílé a dlouhé zářivky. To všechno si pamatuji. Ty záchody jsou nebývale prostorné. Jakoby navržené pro plný autobus turistů. Stál jsem u dlouhé řady umyvadel sám. Mýdlem jsem si mydlil podpaží, ohambí a kolena. Mydlil jsem si obličej a pak ho dosucha utíral papírovými ubrousky. Prohlédl jsem se v zrcadle. Nebylo to zlé. Poslední tři dny jsem přespával na ulici. Svých posledních deset euro o den dříve investoval do nových tyrkysových trenek s jemným vertikálním proužkováním. K tomu ušmudlané červené triko. Na nohou vysoké střevíce na dřevěných podpatcích. Vypadal jsem prostě rozervaně. A to je vždycky lepší, než vypadat zanedbaně. Jo. V zrcadle za mnou jsem zahlédl Chlapa u pisoáru ve vedlejší místnosti. Před chvílí kolem mě musel projít. Vůbec jsem si ho nevšiml. Otočím se a uvidím hezkého chlapa v obleku a v krásných nových botách, jak se na mě směje úsměvem od ucha k uchu. A přitom se houpe v bocích. Sem, tam, sem a tam. Přišlo mi to roztomilé. Úsměv jsem opětoval. A teprve potom jsem si všiml, že mu z ruky kouká pindík. Ne, to nebyl pindík. To byl penis jako trámm. Lesklá pulsující kláda. Jako z pohádky. Neuvěříš, dokud takovou neuvidíš. Šel jsem se na ni podívat. Blíž. Až byla na dosah. Třásly se mi ruce, jak jsem se ji chtěl dotknout. Oněměle jsem se podíval mužovi do tváře. A on se na mne usmál. No tak si ji vem. Na co čekáš. A já mu chtěl vysvětlit, že takové věci se přece nedělají. Ne tady a ne s lidmi co neznáme. Ale to už jsem ho potěžkával v rukou. A teatrálně jsem se prohýbal v pase, jako bych ho nemohl unést. Ten macek se leskl jak byl celý orosený. A já si k němu musel kleknout a jazykem ho ochutnat. Nemohl jsem jinak. To je prostě tak, když velké péro káže. A ten chlap se smál. Jako vlk. To je zákon velkého péra. Je potřeba se mu oddat. Neodmlouvat. Byl to výstavní kousek. Nešlo odolat. Musel jsem zkusit, jak se mi vejde do pusy. Musel jsem ho sát. Musel jsem se snažit mu udělat dobře. Chlap mě vzal velmi jemně ze ruku. A už si mě vedl do kabinky. A v mé hlavě nebylo nic jiného, než jen jak ho co nejvíce potěšit. Rok jsem neměl žádného chlapa. Ba více. Rok jsem na žádného chlapa ani nepomyslil. A najednou, aniž bych tušil jak se to stalo. Jsem v kabince, opírám se o béžové obkladačky (rozměr 300 x 600 mm naležato) a špulím svoji prdelku. „Condom.“ S tím tajemným gentlemanem to za celé naše krátké, ale pevné přátelství byloto první a poslední slovo. Jen si už nevzpomínám, zda jsem ho řekl já, nebo on. Něžně, velmi něžně, mě chytil okolo ramen. Pomalu, velmi pomalu, vsouval ten poklad do mé řiťky. Bolelo to. Moc to bolelo. Postupovali jsme po desetinách milimetru. Bolest bránila rozkoši. A já se snažil tomu poddat. Ještě o trochu více poddat. Ještě o trochu více vyšpulit. Každý milimetr byl naše malé vítězství. Gentleman se podíval na stříbrné rollexky. „Ne prosím, měj se mnou ještě trochu trpělivosti!“ myslel jsem si. Já jsem si to myslel, já, který se vždy análnímu spojení vyhýbal. A mezi pocity bolesti a oddávání se, se vklínilo ještě doprošování, aby se mnou měl více trpělivosti. Ale on kontroloval letadlo. Pořád mu do odletu zbývalo dost času. Zaryl jsem se prsty ještě více do té béžové dlažby. A ještě více špulil. Už by tam mohl být? Už to bude? A najednou se ozvaly další kroky v místnosti. Bylo slyšet dveře od kabinek, jak se otvírají. Jedny po druhých. Můj uchvatitel bleskově vytáhl penis. Zapnul si poklopec. Už neměl na tváři úsměv. Spíše grimasu nezájmu. Rozrazil dveře kabinky a rázně vypochodoval ven. Já si upravoval svůj oděv. Byl jsem zklamaný. Ošálený. Nepronikl žaludem ani za svěrač. Byl jsem ponížený a měl navíc jsem měl vztek. Na chlapa s velkým penisem, co ti vymaže mysl. Na sebe, kluka s malou dírkou. Na sebe, kluka s malým penisem, co bude vždy lézt po čtyřech. Snad by tomu zklamání dala říkat i zášť. A mělo být ještě hůře. Dveře od mé toalety otevřel francouzský umývač latrín. A počastoval mě pohoršeným pohledem. Zakroutil hlavou. Vycupital jsem z kabinky ven. Tak hůř ta dovolená ani skončit nemohla. Jak ňáká coura se tu kurvím s takovým kurevníkem. Jak ňákej vypatlanej nagelovanej šampónek. Politý hanbou. Naštvaný na sebe, na něj, na uklízecí směnu i na celé vedení letiště, co takovéhle časté uklízení toleruje. Ale víte co. V prdelce mě doteď krásně a pálilo. Žár se rozléval do zbytku těla. Usmál jsem se. Vy víte co. Běžte mi všichni k čípku.

Když jsem před dvěma lety kupoval letenku do Ameriky, nemohl jsem odolat. Raději jsem si vybral spoj o 2 hodiny delší a skoro o dva tisíce korun dražší, abych přestupoval v Marseille. Víte co. Na světě je spoustu letišť. Ale jen málo z nich má tak čisté záchody jako to, o kterém jsem psal. A i když jsou zdejší stěny hladké, lesklé, béžové a sterilně čisté, já zde otisky svých prstů i po letech našel. A pod nimi byl neviditelným písmem napsaný vzkaz: Tak káže zákon velkého péra. Poddej se tomu.