Finanční otrok

Úterý odpoledne – obchodní centrum, prosklené výtahy, lesklé podlahy.

Skupina působí nenápadně: Lenka jde vpředu, vedle ní Ivana v těsných šatech, které si schválně vzala – každý krok jí zvýrazňuje boky a velký zadek. Za nimi již známý mladík. Navenek klidný, ale oči mu bloudí. Jeho pohled zůstává přikovaný k Ivaniným křivkám. Za nimi kráčí Aleš. Neříká nic, ale všechno vnímá.

Lenka (potichu směrem k mladíkovi):
„Dneska uvidíš něco, co nezapomeneš. Ale hlavně… pozoruj a poslouchej. Ona to ví. A ona si hraje.“

Ivana se zastaví před výlohou, nakloní se dopředu, jako by ji něco zaujalo.Šaty se jí napnou přes zadeček, mladík ztuhne, polkne. Lenka se na něj usměje a lehce ho postrčí.

Lenka:
„Máš dovoleno dívat se a dotýkat… zatím.“

Uvnitř butiku – kabinky.
Ivana si bere několik kousků spodního prádla.
Ivana (k mladíkovi s úsměvem):
„Pomůžeš mi vybrat a vyzkoušet je?“
Zavře za sebou kabinku, ale nechá škvíru ve dveřích.

Mladík stojí opřený o zeď, ruce v kapsách, snaží se tvářit nenápadně. Aleš pozoruje jeho reakce – a zároveň ho sleduje i Lenka.

Lenka (tiše k Alešovi):
„Tady začíná další výuka. On je nezkušený… ale víš, co má? Nadšení. Hlad. Chuť.“

Ivana z kabinky (tlumeně):
„Tak co, líbí se ti tahle krajka? Nebo mám zkusit něco ještě vyzývavějšího?“ Zasměje se.
„Já myslím, že stejně nejvíc vynikne, když si ji pak sundám, viď?“

Ivana vtáhne mladíka dovnitř, dveře se s tichým klapnutím přivřou, ale nezaklapnou. Malá škvíra zůstává – úmyslně. Lenka a Aleš zůstávají stát opodál, nenápadně u stojanu s pásky a rukavicemi. Lenka přitáhne Aleše blíž a ukáže mu prstem nenápadný výhled.

Uvnitř kabinky:

Mladík má ruce nejistě podél těla, dech se mu zrychluje. Ivana stojí před ním, otočená zády, pomalu si stáhne šaty a odhalí záda, boky, a pak i nové černé krajkové prádlo.

Ivana (s tichým smíchem):
„Pomůžeš mi rozepnout ramínko? Neboj ,hezky se mě dotkni “

Její hlas je mazlivý, kontrolovaný. Mladík přistoupí, rozepne jí zapínání, prsty se dotknou její kůže. Ruka zůstane na zádech a jemně jí hladí a Ivana mu položí dlaň na hruď.

Ivana:
„Pomalinku. Nespěchej. Každý dotek se počítá.“

Venku – Lenka šeptá Alešovi do ucha:
„Dívej se, jak ji sleduje. Jako kdyby viděl bohyni. Všimni si, jak mu hoří oči a ta boule v rozkroku...,hmm.Tak vypadá fascinace. Opravdová.“
Po chvilce dodá:
„A ona to ví. Dává mu všechno… jen kousek po kousku. Tak, aby nikdy nezapomněl.“

Uvnitř kabinky:

Ivana se pomalu otočí, její oči kloužou po mladíkově tváři. Přiblíží se a prsty mu rozepne košili.

Ivana (šeptem):
„Tohle si zapamatuješ. Ne proto, co jsi udělal… ale protože jsem si tě vybrala.“

Kabinka se zdá najednou mnohem menší.

Ivana pomalu nechá sklouznout poslední kousek prádla z boků. Její tělo je volné, přirozené, plné. Mladík ztuhne, oči doširoka otevřené – nedýchá. Ani se nesnaží skrývat, jak ho ten pohled pohlcuje.

Ivana (klidně, s jistotou):
„Svlékni se taky. A dívej se. Důkladně.“

Mladík ji poslechne. Nejistě, ale s viditelným vzrušením odkládá oblečení. Když zůstane nahý, nepohnou se ani o krok. Jen se na sebe dívají – jako by se učili každý kousek druhého zpaměti.

Pak se Ivana pomalu otočí čelem k zrcadlu.

Její boky se zavlní, zadek v odrazu dominující – silný, přitažlivý, ženský.

Ivana (polohlasem, bez otočení):
„Tak co, takhle sis to někdy představoval? Nebo je to… víc?“
Krátká pauza.
„Přistup blíž. Vezmi si mě zezadu, nijak mě nešetří. Ale ne abys mě postříkal, dokud ti neřeknu.“

Mladík přistoupí blíž, jak mu Ivana dovolila. Jeho ruce ji chytají za velké připravené boky. Váhavě a trochu neobratně se snaží strčit svůj penis mezi Ivaniny půlky.
Ivana (šeptem, zadýchaně):
„Tak… přesně takhle. Přitlač, přidej trochu. Užíváš si to?“
Podívá se do zrcadla – přímo na něj, ale i na sebe.
„Vidíš, jak se na sebe díváme? Tohle ti zůstane v hlavě. Navždy.“

Venku před kabinkou:

Lenka sleduje škvíru. Úsměv má klidný, ale oči jí hoří pobaveným napětím. Otočí se k Alešovi, který stojí ztuhlý, pohledem přikovaný ke škvíře.

Lenka (tiše, ale rozhodně):
„Jdi zaplatit to, co si vybrala. Každý kousek prádla. A taky ty krajkové kalhotky, co si nakonec ani neoblékla.“
Zvedne obočí.
„Řekla bych, že to je fér. Necháš jim jejich chvíli… a přispěješ na vzpomínku, na kterou nezapomenou.“

Kabinka – Ivana se zhluboka nadechne, když si už jeho penis poněkolikáté razi cestu její kundičkou. Jeho ruku mu položí níž, mezi svá stehna.

Ivana (tiše):
„Dotkni se mě tam dole, hlaď ten můj nateklý poštěvák, kde to uděláš jen jednou za život… s takovou touhou.“
Podívá se do zrcadla.
„A usměj se… dívají se na nás.“

Aleš se vrací od pokladny. V ruce taška s pečlivě složeným spodním prádlem, které právě zaplatil. Když přichází zpět, Lenka stojí opřená o stěnu naproti kabince a sleduje ho s pobaveným výrazem.

Lenka (tiše, s úsměvem):
„Tvoje žena… právě teď…“
Nakloní se blíž.
„Nepotřebuje nic z té tašky, co držíš. Má všechno, co chce, uvnitř.“

Aleš se zastaví, dech se mu zadrhne. Už nehraje – jen sleduje. Kabinka se sotva hýbe, jen tiché sténání za dřevěnou přepážkou. Tak jemné, že by si ho běžný zákazník nevšiml – ale oni vědí.

Uvnitř kabinky:

Ivana se opírá dlaněmi o stěnu. Vlasy jí spadají přes ramena, oči zavřené, rty pootevřené. Je v extázi, ale kontrolovaná. Neztrácí se – jen si bere. Mladík za ní – tichý, snaží se být precizní, soustředěný – dívá se do zrcadla, sleduje její výraz, její pohyby.

Ivana (šeptem):
„Podívej se na mě… do očí. Ano… tak. Tohle jsi ještě nikdy nezažil. A možná už nikdy znovu.“

Venku Lenka sleduje výraz Aleše, oči má zastřené
Lenka (škádlivě):
„To je tvůj dar. Vidět ji takhle. Krásnou. Silnou. Spokojenou. A ty… platíš. Ale dívej se dobře, protože tohle se nezapomíná.“