Saunové ticho

Byl to obyčejný večer. Venku byla zima a mně se nic nechtělo. Ale něco mě přimělo vyrazit do Saunie v Brně. Potřeboval jsem vypnout, odpojit hlavu, vypotit starosti.

Zamířil jsem do parní sauny. Horká mlha ztěžovala viditelnost, ale i tak jsem viděl, že je téměř plno. Sedl jsem si na volné místo, přímo vedle chlapa, kterého jsem si všiml hned. Byl o něco starší než já, možná lehce přes pětadvacet, ale třicet ještě určitě ne. Krátké vlasy, ostřejší rysy, ale příjemný výraz. Seděl klidně, oči měl zavřené.

Jakmile jsem si sedl, otevřel je a podíval se na mě. Krátký pohled. Jen pár vteřin. Ale bylo v tom něco. Něco jiného. Neuhýbal, jen tak zlehka přejel očima po mně a pak se zase zadíval před sebe.

Sem tam se naše kolena dotkla. Nejdřív náhodou, pak možná... schválně? Nepromluvil jsem. Byl jsem zticha, ale hlavou mi to šrotovalo. Ten dotek byl jemný, jako když se list dotkne hladiny. Možná jsem si to jen namlouval. Ale ten jeho výraz…

Po chvíli jsem musel odejít. Měl jsem pocit, že se mi pot v parní sauně dostal snad až do duše. Vyšel jsem ven, ochladil se, párkrát se nadechl a zamířil do sprch.

A tam byl znovu. Stál ve sprše naproti mně. Tentokrát jsme byli sami. Jen hluk vody, pára a pohledy. Dlouhé pohledy. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Všechno ve mně vibrovalo. Nikdy jsem s chlapem nic neměl. Nikdy jsem to ani nepřiznal sám sobě. Ale možná… možná už dlouho něco někde v koutku hlavy sedělo. Ne pojmenované. Jen pocit.

Začal jsem se jemně dotýkat svého těla. Nejdřív přirozeně. Ale pak jsem si ho začal lehce honit. Pomalu. Otočil jsem se částečně na něj. Neuhnul. Díval se. Oči měl zaryté do mě a já cítil, jak se mi stahuje žaludek. Bylo to směsice nervozity, chtíče, strachu i neskutečného vzrušení.

Vystoupil jsem ze sprchy a otočil se. Udělal krok za mnou. Sledoval mě. Vzduch byl nabitý.

Zatáhl jsem ho na nejbližší záchody.

Dveře zapadly a zámek klapl s tichým cvaknutím. Zvuk, který v té chvíli zněl hlasitěji než všechno kolem. V tom šeru, mezi lesklými kachličkami a slabým pachem vlhka a dezinfekce, jsme stáli naproti sobě. Těsně.

Kapky vody nám stékaly po tělech. Pomalu, líně, jako by i ony vnímaly napětí ve vzduchu. Naše dech se zrychloval. Ne z námahy – ale z očekávání.

Jeho pohled. Neuhýbal. Jako by chtěl něco říct, ale slova byla zbytečná.

Zvedl ruku. Opatrně, zkoumavě, jako by se mě ptal, jestli může. Jen jsem přikývl. Téměř neznatelně.

Dotkl se mě. A já jeho.

Nejdřív lehce. Dlaně klouzaly po mokré kůži, horké a chvějící se. Z prstů se staly smyčky. Z pohybů rytmus.

Naše těla se mírně přibližovala, hruď téměř na dotek, boky v napětí. Ale stále jsme si hleděli do očí.

Nikdo nic neřekl.

Bylo to jako blesk. Rychlé, syrové, spalující.

V ten moment jsme neexistovali jako dva lidé. Jen jako touha. Pulzující a neřízená.

Jeho čelo se opřelo o moje. Jen na vteřinu. Možná nechtěně. Možná přesně s tím úmyslem. Vzdechy byly tlumené, jakoby potlačované.

A pak to přišlo. Ne výbuch, spíš tiché zhroucení. Vnitřní otřes. Tělo povolilo. Dech se zpomalil.

Ruce se odlepily. Pomalu, jako by nevěděly, co dělat, když je po všem.

Chvíli jsme stáli. Jen jsme stáli. Věděli jsme, že slova by všechno zkazila. Že v tom tichu je vlastně všechno, co jsme potřebovali slyšet.

Pohlédl na mě. Na vteřinu déle, než bylo nutné.

A pak se otočil. Odemykal pomalu. Neotáčel se zpět.

Když odešel, zůstal jsem tam ještě chvíli. Opřený o stěnu.

A mlčel.

Ale ten pohled… ten si budu pamatovat.