Holky od Bobří řeky - Divočina chčina 1

Z důvodů roztahanosti kvůli mé ukecanosti jsem nucena poslední kapitolu rozdělit na dvě části, tak žádné remcání, do psí prdele!

Nastal čas se rozloučit, ačkoliv poslední den tábora to ještě nebyl, tak naše cesty se pomalu rozcházely už předposlední noc, protože ta poslední patřila děckám a příjezdu jejich rodičů. Ovšem ještě mě čekal den plný překvapení a to od samotného rána.

Probudit se vedle někoho je opravdu krásné, jako rozená romantička pička jsem tomu věřila a zažít to bylo neskutečné. Přirozeně jsem řešila spousty problémů, které mi vytanuly na mysl. Smrdí mi z pusy, jsem rozcuchaná, obličej pupínkatý, po noci celá upocená, protože Stuha hezky hřála mé kypré tělo, a čím dál víc zarostlejší, nohy jak šmirgl, pod pupíkem struhadlo a v podpaží… to jsem neholinda už trochu přeháněla. Skautka jak vyšitá, jak jsem už jednou zmiňovala, v přírodě se standardy trošku snižují, až zmizí úplně a člověk je jak znovuzrozený. Když je třeba potlačit fóbii z pavouků, abyste vůbec mohli jít na latrínu, tak tohle je potlačení fóbie z nedokonalosti, kterou podle mě trpí čím dál víc žen, a dokonce víc a víc mužů. Buďme trochu víc shovívavé, když už ne k okolí, tak aspoň samy k sobě a odpusťme si naši ženskou přirozenost, někdy to za to fakt stojí.

Stuha se rozvalovala, že mi špeky utlačovala. Sotva se mi otevřely oči, vrhla jsem se na ni jak na jemného plyšáčka, něžně ji objala a přitulila se cítící její nedokonalou ženskost, která mi naplňovala nos i hmat.

Světlo venku sílilo a to znamenalo, že přišel můj čas. To byl taky důvod mého probuzení, zase se mi chtělo, ale tentokrát jsem to nebrala jako opruz, ale jako moment pro nás dvě. S plným močákem chcačákem se mi ještě nechtělo vylézat z prohřátého spacáku, dokonce mi na mysl přišla varianta, že bych to pustila Stuze na prdelku, ale tu jsem přirozeně hned zavrhla. Bylo pro mě dost nové, že jsem si položila tvář na místo, kde rádkyni stékal můj chcanec nenadrženec po zádech. Sice jsme vše utřely, ale lepila stále a myslím, že můj pach z ní jen tak neodezněl. Piggyna označkyna se ze mě stala. Jak pejsek jsem si označkovala svou fenku chcaním. Zvrhlé, nechutné a svým způsobem milé, pokud to bylo vzájemné.

Stuha se pomalu probudila. Chvilku nevěděla, co se děje, ale brzo si uvědomila, že se mnou spí nahá v jednom spacáku provoněném našimi těly. S rukou na prdýlce se jí probouzelo určitě lépe a brzo se ke mně otočila čelem, aby se mi přitulila k cecourům, o kterých tak krásně mluvila, že mi je závidí a jak jsou měkoučké a heboučké. Tukové mléčné žlázy, co na nich viděla? Taky mě fascinují, ale popravdě se víc zajímám o zadnice než přednosti. Možná to bude tím, že na chlapech toho na cecourech moc k vidění není, pokud je nemají do Ačkových košíčků.

„Dobré ráno,“ špitla mi k přednostem, zatímco já jí hladila zadnosti a ucítila, že i pro mladou kočku jsou ty rána časem zostuzení. Prostě píšu, jak to je, nemůžu za to, že nestihla vyklouznout ze stanu hodinu předem, vyčistit si zuby a namalovat se, tak se to přece v začátcích dělá, ne? Nedělá? No, jestli jo, tak je to stejná pokrytecká lež jako podprda… ještě že já v ní něco mám a ke zklamání tak dojít nemůže.

„Sladké ráno,“ odpověděla jsem s úsměvem na seschlých rtech. Tak nějak se mezi náma vytvořil tichý soulad. Byl čas na ošmatlávání, snad ujištění, že ani jedna nejsme pro tu druhou výplod fantazie či snad úchylný sen a vše je skutečně tak nemravné, jak to prožíváme. Stuha byla opravdu štíhlá, vychrtlá. Na mě si hnětla stehniska i bůček a já jen dloubala do kostí potažených jemnou kožkou vyžloškou. S denním světlem se tenhle vjem zostřil očním kontaktem. Tvář měla také kostnatou, přesto mě na ní zaujaly oči a rty pusy na tři čuráky luláky, které by neměla problém pozřít i s pytlema.

„Co je?“ ptala se zardělá, že si ji tak prohlížím.

Odpověděla jsem zcela spontánně a upřímně: „Máš tak velkou pusu, že bys klidně mohla polknout tři lulíny.“

Zazubila se, až jí vykoukly i dásně. „A to jako jde?“

„Nevím, já nekouřila ani jednoho,“ ušklíbla jsem se. Prsty mi přejely k jejím kůzlátkám drobátkám a jemně šťouchaly do bradavek. „Ale byla by to asi hezká představa… já bych je hladila a ty by ses připravila, jak ti je přivedu…“

Polil jí ruměnec tak rudý, že prvotní uzardění bylo spíš jen takové lehké popíchnutí. „Na co myslíš?“

„Popravdě?“

Přikývla.

„Na to, jak se přes tebe přetáhnu,“ prsty jsem jemnými dotyky na její kožce ruďošce předváděla, co bych s ní dělala, „cecoury ti přejedu tady po těle, ty ucítíš mé ztvrdlé bradavky a vlhký pillinus longinus otírající se ti o stehna, kde se zastavím a přitisknu se tak, že ucítíš mé slepená macatá pýsklata se tetelit vzrušením, že jsem už na konci své cesty…“

„A dál?“ zeptala se a dech se Stuze zastavil a srdce se mále zbláznilo.

„A dál… se půjdu vychcat, protože hrozně potřebuju,“ ukončila jsem svoji svůdnou povídačku a rozesmála se, jak jsem mladou slečnu tahala za nos. „Dovolíš? Fakt musím.“

Zdála se zklamaná, ale hned na to se opět zašklebila a řekla: „Nedovolím, musíš mě přelézt.“

Naše zpocená a ulepená těla po sobě klouzala, až mi hlavou běžely obavy, že tu vychrtlou holku rozmáčknu. Cecoury mi příjemně proklouzly kolem jejích kůzlátek, až jsem žuchla na druhou stranu, jenže jsem jaksi opomněla, jak je postel malá a spacák zapnutý až ke krku, takže se mi tělo sesypalo přes okraj a zůstala jsem s vyděšeným výrazem částečně zavěšená ve spacáku a částečně se držíc za Stuhu napínající všechny síly, abych nesletěla, jenže se nic dělat nedalo. Sklouzla jsem níž a začala se rodit ze spacího pytle jak nějaký vlhký a ulepený motýl z kukly se zplihlými křidélky pýsklaty, čekajícími na roztažení a vysušení.

„Do psí prdele!“ klela jsem a smála se zároveň, ale nakonec se mi podařilo dostat ven na podlážku, kde jsem minula hnusného slimáka, že jsem si málem grcla, a konečně se postavila. Stuha se šklebila a říkala mi, že kdybych se nejdřív s ní pomazlila, pustila by mě bez takového akrobatického kousku, ale pak se mi natáhla po bocích a už jen s jemným úsměvem na rtech pozorovala mé kypřejší tělo, jak se z kožky nahožky ve studeném ranním vzduchu lehce vypařují chomáčky esenciální páry.

Lehce stydlivě jsem si přehodila rozvrkočené kadeře přes ucho, blond háro se mi vší tou naší tělesnou vlhkostí úplně zvlnilo, že jsem vypadala jak ovečka vlnoška, a zeptala se: „Kam se mi to díváš?“

Pusa na tři čuráky luláky se jí roztáhla v milém úsměvu: „Konečně vidím, jak jsi nádherná, nemusím to jen cítit.“

„Co to říkáš? Vidělas mě na pláži.“

„Ale tam jsem se hrozně styděla si tě prohlížet, byla jsem tak nervózní, že vůbec ani nevím, co se tam dělo.“

Chtěla jsem jí říct příhodu s klukem v lese a focením našeho dovádění u řeky, ale radši jsem jen řekla: „Podáš mi brýle? Ať si tě taky můžu pořádně prohlédnout.“

Stuha se vydrápala taky ze spacáku a podala mi je. „Půjdu s tebou,“ řekla rozhodně.

Podala jsem jí tanga, ona by řekla brazilky, a společně jsme se oblékly a litovaly, že se nemůžeme projít táborem jen tak nahaté. „V noci bychom mohly, co? Udělám si takové vzrůšo,“ řekla jsem celá rudá, že mě to vůbec napadá.

„Já nevím, co když nás uvidí?“

„Však uvidíme,“ zamluvila jsem šílený nápad se smíchem.

První jsem vyšla já a bedlivě obhlídla tábor. V tričku a teplákách jsem musela vypadat fakt nenápadně, jak se po vystrčení hlavy všude rozhlížím, zatímco mi Stuha sahala na zadek, než jsem vyklouzla ven, a ještě se ujistila, že nikdo neuvidí, jak mi leze ze stanu mladá rádkyně. No nebylo by to divný? Starší roverka a mladší v jednom stanu? Leda že by jí v jejím někdo stříkal na plachtu…

Stuha se nenápadně protáhla ven a už jsme si to štrádovaly na latríny. Jojo, tentokrát žádná řeka, aby nás tam kde kdo očumoval. Řekla jsem si, že bylo dost exhibicí, mou bobřindu už viděla snad celá blízká vesnice a nebylo nutné víc provokovat. Stuha na mě pořád koutkem oka pokukovala a jen se rděla. Byl to prostě divný a nepopsatelný pocit. Letní táborová láska, experimentování se sexualitou, řekla bych, že to pro můj věk už úplně nebylo, ale někdy je dobré nechat věcem volný průběh, tak jak jsem to dělala posledních pár dní, kdy se mi převrátil můj sexuální život naruby, přesto dnes můžu říct, že nelituji.

Chcanec šustil o igelit, jediná zábrana na latríně, která brání, abychom si nepochcaly nohy, a padal do temné a nevábné propasti plašící hejna much. Povídaly jsme si o tom, co bude dělat Stuha po táboře, klasika brigádoška, ale prý bude celý jeden týden sama doma.

„Takže pořádná pártoška,“ řekla jsem namotávající si toaleťák na ruku.

„To by mě asi naši zabili. Moc se netěším, docela se sama v noci bojím.“

„Zamčeš se a pustíš telku, to tě rozptýlí.“

„Asi jo.“

Šustění toaleťáku otírajících naše pindy pochčindy znělo tak zvláštně trapně, protože Stuha něco chtěla dodat a já věděla, co by to mělo být.

„Ty, Piggy…“ a bylo to tady, „… nechtěla bys dojít třeba na návštěvu? Dáme si… pivo.“ Z poza latrínové plachty znělo nadějné pozvání na… randíčko?... tak trochu nepatřičně.

„Uvidíme,“ odbyla jsem ji s pocitem, že té holce pořád jde o něco víc, ačkoliv jsem jí to v noci jasně vysvětlila. „Radši si dám skleničku vínečka, pivo je nejlepčejší točený.“

Prdelajznu mi už hezky ofouklo a byla jsem ráda, že můžu jít zpátky do stanu. Loudavou chůzi jsem počkala na trochu opozdilou brunetku s širokým zubícím se úsměvem a zrudlými tvářičkami. „Nebudem si umývat ruce?“ zeptala se, když jsme minuly kanystr chloristr kousek od latrín pro tyto potřeby.

„Nesnáším si je tady umývat,“ odvětila jsem a pro ty méně znalé se jedná o to, že tam nemáme mýdlo, které nahrazuje mnohem jednodušší způsob vody se savem, kdy nemusíme honit mýdlo po špinavé zemi, kdyby nám upadlo a je to rychlejší, ale ten smrad na prstech mi příjemný prostě není. Jenže jsem taky Piggoška kožka lenoška, tak moje kroky ani nemířily do umýváren. Po noci naložených dámských těl ve vlastních šťávách vám přijde neumytí rukou po jednom krátkém chcanci vytřenci nechutné? Jste asi nikdy nebyli pod širákem déle jak do pěti do rána, kdy už vás i z nonstopu vyrazili, že to není noclehárna.

Stuha se mnou srovnala krok a já se ji snažila odehnat. „Asi bys měla už jít do vlastního, ať to není divný.“

„Ještě je brzo,“ zakňourala a tenké rty se jí zkřivily rozmrzením. „Mohla bych ti namasírovat nohy. To mi jde, uvidíš!“

Nohy? Tak na to jsem nebyla asi zase já dost dlouho pod širákem. „To bys padla, věř mi. Leda až si je umyju.“

Toho přirozeně využila ve svůj prospěch. „Třeba u nás doma?“ řekla zvesela a celá se v jednom nenuceném pohoupnutí v kolenou a bocích na mě otočila. „Dáme si víno, pustíme si film a já ti namasíruju…“

Dobře, dobře, neříkám, že to nebylo milé. Znáte ten pocit, kdy o někoho usilujete a ten o vás nestojí a máte za zadkem někoho, kdo usiluje o vás a vám na něm nezáleží, protože usilujete o někoho, komu na vás nezáleží? Řekla bych… život… nebo pocit, že tebe mám jistého, tak proč bych ti měla věnovat víc času… do psí prdele, to je zas život… Naštěstí já o nikoho v ten čas neusilovala, ne nijak aktivně, nějaká ta láska nedosažitelná tam byla, ale dokážu si spočítat možnosti a nejsem blbá, takže vlhké sny a jinak čekání… čekání na chlapa. Poslouchala jsem tak napůl, hladila si nervózně zcuchané vlasy a s očima na stopkách dorazila ke stanu a Stuha se mnou.

A pak nastala ta trapná chvíle ticha.

„Můžu dovnitř?“ zeptala se tiše zničehonic dost nesvá a snad vyděšená s vytřeštěným zrakem.

Rozvážně jsem se kolem nás rozhlédla a zkontrolovala blízké stany, jestli by třeba někdo neposlouchal, ale to bych stejně z venku nezjistila. „Ale jen na chvilku!“ sykla jsem.

Vypadala, že jí spadl kámen ze srdce. V cukuletu jsme se ocitly zase schované před zraky všech a Stuha se začala automaticky svlékat donaha, do čehož se mi nějak moc nechtělo. Něco v jejím chování bylo divné jak podezřele rychle mízící pěna na jednom točeným a vy s jazykem přilepený na patře žízní čekáte, jestli se vaše nejhorší obavy naplní a brzo se odhalí podmírák.

„S tebou je být nahá strašně přirozený,“ ušklíbla se a už si stahovala i tanga, „dřív bych se styděla, ale díky tobě vím, že nemám za co. Naše těla jsou přece přirozená taková, jaká jsou, že jo? Hrozně se mi líbí, jak ji máš zarostou, je jak plyšáček. Pomůžu ti?“ zeptala se, když se mi do svlékání pořád nechtělo a dál nezavírala pusu. Už mi vypadly cecoury zase na vzduch a stále mi v hlavě běžela ta nevyslovená otázka, která se mezi náma dál točila a vířila a čekala, na koho dosedne a vyhrkne ji dřív. No, kdyby ji vyhrkla Stuha, bylo by to divné, samomluvné…

„O co jde?“ zeptal jsem se mírně jak beránek boží a přiměla jsem Stuhu sednout na spacák, místo toho, abychom v něm opět zmizely, ačkoliv se nám bradavky ztopořily zimou a na kožkách nám vyskákala husina a do konce na jejích pupínkatých zádech bylo znát chladno. „Stuho, já mám pocit, že ti něco leží na srdci a myslela jsem, že jsme to vyřešily v noci.“

Přiblble se usmála a těkala pohledem po celém stanu opřená rukama za zády, aby mi mohla hrdě ukazovat ty svá kůzlátka. „Však vyřešily, já vím,“ odvětila nenuceně a sklopila zrak ke svému klínu.

„Tak proč mě zveš k sobě domů?“ zvedla jsem obočí jak nasraný kačer vyšisované slunkem. Tuším, že jsem někde zmiňovala, že si ho musím kvůli svému blonďatému původu malovat.

Zmlkla a váhavě se na mě podívala. „Myslela… myslela jsem, že by to mohlo být fajn.“

„A proč tu zase sedíme nahé, když víš, že za chvilku budeme vstávat? Řekla jsem ti jasně, že bys měla jít do svého stanu.“

„Já… já… teda půjdu,“ řekla suše a na prázdno polka s pohledem upřeným do mých modrých očí, v kterých ale nevyčetla žádnou zášť nebo něco podobného, proto se nepřiměla vůbec vstát a já za to byla ráda.

Jemně jsem ji pohladila po rameni. „Jsem ta poslední, která by tě vyháněla, já jen cítím, že je něco, co bys mi chtěla říct. V noci jsme mluvily dost otevřeně, ale možná se něco do rána změnilo? Chci mít jen jasno, jak to cítíš. Já ti řekla všechno, tak jak je, buďme k sobě upřímné.“

Stuha si navinula jemné hnědé vlasy na prst a nechala je opět volně proklouznout. Zavrtěla hlavou, že ne, že je vše v pořádku, ale pak řekla: „Já se za to stydím. Myslela jsem, že kdybys…“

„Kdybych co?“ stiskla jsem jí rameno silněji, aby věděla, že jsem tam s ní a pozorně ji poslouchám a zároveň můžu být její opora.

„Kdybys třeba někdy došla, popijeme, budeme spolu a… a… no kdyť víš. Že by to bylo tak hezké jako tady,“ rozpřáhla se po stanu znesvěceném Piggyčinkama.

„Ale o tom jsme přece mluvily. Víš, že by to nemohlo…“

„Nemluvily!“ utrhla se na mě a setřásla mou ruku ze zad. Po tváři se jí kutálela první slza. Zalykala se slovama a těžko jen udržovala šepot: „Žvanilka mě… nenávidím ji! Chápeš?“

Zavrtěla jsem hlavou, že absolutně ne. „Šlo nějak o toho kluka, se kterým tehdy chodila?“

„Co? Jasně že ne! Teda šlo nebo já nevím, prostě jsme do té doby byly nejlepší kámošky, znáš to. Ale najednou přišlo něco víc a já… já pochopila, že…“

Netlačila jsem, nějak jsem věděla, že moje slova jsou v ten moment zbytečná. Píggoška kámoška musela trpělivě čekat, než to ze sebe vysype.

„Žárlila jsem, že má dalšího kluka, a tak jsem jí to řekla. První člověk, který se to dozvěděl,“ zašeptala do ztracena a odmlčela se, než se zhluboka nadechla. „Zamilovala jsem se do ní. Jsem lesba, nikdy se mi kluci nelíbili, i když jsem se snažila o opak a nalhávala, že tomu tak není. Ponížilo mě, že moje nejlepší kámoška mě nechala. Hned druhý den po tom, co jsem jí vylízala píču! Píča hnusná! Že nechce toho kluka opouštět, že nemůžeme být milenky, že by jí to žárlivost nedovolila, že… se s ním rozešla čtrnáct dní potom…“ Tvář složila v dlaních a huhlavě pokračovala: „Na mě si ani nevzpomněla, prostě šla hledat dalšího. Proto jsem panna a myslela jsem, že ty taky. Jsi tak nádherná a úžasná, že jsem nechápala, proč jsi pořád sama, až mi došlo, že možná jsi taky na holky, ale jak jsi mi říkala tu včerejší příhodu, tak jsem myslela, že se zblázním, že skočím do řeky nebo… celou noc nad tím přemýšlím, ale jen se mě zmocnily temné myšlenky, zavrtěla ses a víc ses na mě přitlačila a já si říkala… ležíme tady nahaté, mazlily jsme se, třeba to nějak dopadne, třeba když se budu víc snažit, víc se poznáme…“

Co jsem na to měla mladé holce říct? Tahat ji za nos rozhodně nebylo správné. Pevně jsem ji objala a položila si tvář do jejích jemných vlasů. „Je mi to líto, Stuho. Nezasloužila sis, co ti provedla Žvanilka. Bylo to od ní opravdu hnusné.“ Tepla našich těl se na moment spojila proti všudypřítomnému chladu rána. Cecoury se mi nalepily na její kůzlata a vlasy, že vypadaly jak potetované vodopádem. Něžně jsem Stuhu utěšovala slovem i pohlazením, přesto mi v náručí plakala. Jistě, zpětně bych řekla, že mi byla zima a trochu mě štvala s pubertálními problémy, ale pochopení si v mém srdci našla.

„A pak mi řekneš, že nejsi na holky!“ vyprskla celá usoplená a s rudýma očima se mi vymanila z objetí a vyčítavě se na mě podívala. „Já myslela, že to je hezký!“ sykla zalykavě.

„Stuho, nikdy jsem neřekla, že to nebylo hezké. Naopak na tento tábor budu vzpomínat díky tobě velmi kladně a nejspíš napořád. Tvé dotyky… jsi tak něžná a milá dívka, že jednou si najdeš tu pravou a budeš šťastná. Ale já to prostě nejsem. Nezatracuji tě, jsem pořád tvoje kamarádka, jsi mi příjemnou společnicí a jsem hrozně ráda, že jsem tě mohla poznat tak do hloubky…“ Napadlo mě, že nebyl moc dobrý nápad ji pochcat. Tolik věcí se do té doby stalo, že to nejspíš ani nešlo už zvrátit. Jemně jsem si natočila její tvář blíž k té mé a mírně s vřelým úsměvem jsem jí pohlížela zpříma do ubrečených očí. Byl na ní smutný pohled, ale se kterou brečící holkou byste nesoucítili? Tohle nám jde dobře a je jedno, jak velké pindy dokážeme být, přesto nám v moment breku každý odpustí i ty naše největší nedostatky.

Odtáhla se ode mě, zakroutila hlavou a já se v ten moment před lesbou zastyděla za svou nahotu a nevědomky si zakryla cecoury, aby mě nemohla dál okukovat.

„Víš, já jsem expertka na zklamání. Ten, do kterého jsem zaláskovaná, tak je ženatý. Nic s tím nenadělám, pokud bych s tím něco chtěla dělat, tak by to zničilo nejen jejich manželství, ale nakonec i naše přátelství. Vím, jak je těžké žít s něčím, co tě trápí a co dokáže jen jiný napravit, ale pokud to není vzájemné, tak ho k tomu možná můžeš přimět, ale rozhodně to nedopadne tak, jak si představuješ. Kdybych ti nechtěla ublížit teď, budu tě zasypávat polibky a ty mě budeš bezmezně milovat, ale časem pravda vyjde na povrch a tvá bolest bude jen větší. Teď tě to jen štípne, ale až to píchnutí odezní, budu na tebe čekat s vroucnou náručí a krýglem přátelství, ze kterého budem pít, dokud nepadneme opilé.“

„Promiň,“ zašeptala a začala se oblékat, „promiň, že jsem tě otravovala. Měla jsem si to nechat pro sebe jako vždycky.“ Vyběhla mi ze stanu, aniž by se koukla, jestli ji někdo neuvidí, ale v ten moment mi to taky přišlo jako to poslední, co bych řešila.

Vztahy žena muž jsou dost složité. Stačí jen vzpomenout, kolik kamarádů něco zkoušelo a pak nebyli kamarádi. Ne protože bych nechtěla, ale protože jsem nechtěla dát. Byla to vždycky prdel jak sviňa. Sama bych o sobě netvrdila, jak jsem kdovíjak hezká, jestli jsem to někdy tvrdila, tak si to nepamatuju, ale statisticky se našlo tolik nápadníků, že to zanechá jisté stigma. Můžu si vybírat? Ale jak dlouho? A když ne teď, co to je za divnou hezkou holku, která ještě neměla ani první sex? Myslím skutečný sex… myslím ten v horizontální poloze… myslím koitus mrdus. Byla jsem pro mnohé divná a s každým rokem ještě divnější, jak se pak asi cítila holka na holky, která se prostě jen spletla? Každá se pleteme, některá ve svém výběru, jiná ve svém nevýběru. Záleží jen na jednom, jak se z toho poučíme a jak nám to nakonec bude u zádele.

Říkala jsem jí pravdu, jestli bude chtít, jsem tu pro ni jako kamarádka. Nechtěla a já se z toho zbláznit nemohla už jen proto, že jsem byla zavřená skoro celý den v kuchyni a Stuhu jsem viděla jen občas na jídle nebo se mihnout kolem. Vypadala však strašně. I její holky si o ní povídaly, že se něco muselo stát na přepadu, když se chová jako totální… ehm… řekla bych to slušněji jako pinda… ony tvrdily pizda, ale určitě v dobrém, jen se Stuha uměla chovat dost panovačně a hlavně nepřesvědčivě dominantně, takže z ní nakonec měly srandu, když je sopránem zprcala, aby si uklidily borčus a vzápětí pískala nástup Máša na řezání dřeva do kuchyně, takže tím totálně sepsula její příkaz, protože si Stuha u starších neuměla vydupat přednost jejího vedení a říct, že si to uklidí potom, je jakoby řekla, může si se mnou každý vytřít zádel. Prý u toho snad i málem brečela.

Matara se v kuchyni potila jako bůček na slunku. Bylo až nesnesitelné vedro. Tak velké, že odhodila i podprdu, aby si aspoň trochu vemena chladila, což vedlo k úplně propocenému tílku, které zase nedávalo moc prostoru fantožce. Tmavé strniště odrostlého podpaží mi často udeřilo do očí, až mi to připomínalo mé strnisko blondisko a výrazný pach naší kuchařky s postupných časem jen sílil a hromada česneku do polívky tomu moc nepomohla. Ale hanět Mataru mi určitě nepříslušelo, sama jsem bojovala s propoceným dekoltem a usmívala se jak sluníčko na hnoji, když si kuchařka málem vyválela vemena v omajdě, jak jí kolty plandaly nebezpečně nízko u pasu při ochutnávání.

Ten den se rozhodlo, že vedro je fakt šílené a bude lepší ho strávit u vody. Chvilku pauzy po obědě vystřídalo oblékando do plavek. Já si je dala taky, černé jednodílné se sexy vázáním přes dekolt a dvěma kroužky na bocích. Ovšem jejich největší předností je, že odhalují pupík, ale kryjí ostatní špekoury tučoury na mých pneumatikách. Řekla bych, že mám pupíček dolíček krásný, proto mám svoje plavky hrozně ráda, ačkoliv mi na prdelajzně pořád sjíždí mezi půlky, jak je mám větší a musím si je často nevhodně upravovat. No prostě byste často viděli blondýnu, jak se škrabe na zadnici a tahá si z mezipůlčí plavkové důlčí. Malá daň pro pěkný vizuál, černá zeštíhluje ne?

Přirozeně jsem se nemohla jít rochnit jak hrošice s ostatníma, tohle privilegium padlo na mladší a Kedlubna je taky v jednodílkách doprovázela. Kousek za táborem na to bylo skvělé místo a ne, není to šmír místo, kde nás tak nestydatě očumovaly.

„Trčí ti chlupy,“ upozornila jsem kamoidu taktně a vážně jí pohlédla na naducaný rozkrok.

Kedlubna jen mávla rukou. „Tady si reputaci už nespravím. A kromě toho, tobě trčí taky,“ dodala potměšile a sehla se mi blíž k pindě.

Jako blondýna mám chlupů požehnaně, oproti mě jich má Kedlubnina buclice pindice je trošku jak oškubané kuře, ačkoliv ji má taky pořádnou přírodňajznu šťabajznu. Mám takový dojem, že je to způsobeno faktem, jak je ta naše Kedlubna kulaťoučká, pindu má pěkně naducanou a daný počet chlupů tak pokrývá větší plochu než u štíhlejších holek jako Ďáblík, která ji má neproniknutelně zarostlou, že jí ani paprsek světla nepronikne na pindičku tajemničku. Ale to je jen taková má teorie. Podívala jsem se dolů a to jsem dělat neměla, hned mě cvrnkla přes nos.

„Nachytala!“

„Kedlubno!“ zpražila jsem ji zlým pohledem a vzápětí se usmála. „Já tě plácnu přes řiťuli!“ A plácla, abych se taky netrefila do tak velkého cíle, ale ani se ji nezavlnila a moje ruka trochu pálila, tak moc ji má ta naše vůdkyně pevnou.

Ovšem i když si ze mě dělala srandu, tak mi chlupiska kolem plavek koukala. Kdyby byly jiné barvy, tak by moje blond ochlupení tak nevynikalo, ale při správném úhlu kontrastovaly s černým podkladem. Ale kdo by to na konci tábora řešil? Kóča s ohonem staženým gumičkou u hlavy vyrazila na obhlídku tábora. Holky se už skoro všechny oblékly do vhodných a často i nevhodných kousků a poletovaly kolem jak splašené. Žvanilka se promenádovala po náměstíčku jako na mole v zařízlých tangáčových plavkách do zadnice a cecíky jí podepíral vyztužený vršek, až bylo dokonce vidět, že má i nějaké přednosti. Jak modelajzna si pyšně vykračovala, Hanička se k ní brzo přidala v o něco méně vyzývavém modelu a začaly si prohlížet copy, jestli by si je na úkor času svých svěřenkyň přece jen ještě naposledy nezapletly. Ale nakonec zvítězilo žraní vext s jejich otravným obracením je z vnitřku ven, protože tak chutnají líp. Kde k téhle jistotě přišly mi není známo a myslím si o tom své, především to, že s tím přišla Žvanilka a Hanička se hned opičila.

„Piggy!“ zastavila mě zdravotnice Kulička s pupínkatou pletí a mně došlo, že jsem si nahmatala taky hezký roh na čele, ale úplně jsem na něho zapomněla. „Ty tu zůstáváš?“

„Jasně, budu s Matarou v kuchyni hlídat tábor.“

„Moha bych tě poprosit, jestli bys koukla na našeho maroda? Teď spí, ale ať pořádně pije a kdyžtak si ji vemte do jídelny, určitě to má z horka, tak až se probudí…“

„Jasně, Kuli, vůbec se neboj, však já si s ní poradím,“ přerušila jsem zdravotnici s úsměvem, že nejsem pitomá a mám zdravoťák taky.

„Děkuji a by the way, mohla bych tě poprosit ještě o něco?“

„Jasně, povídej.“

„Jen jestli bys stihla otřít prkýnka na latrínách, já to absolutně nestíhám…“

Sotva to dořekla, přiběhla malá světluška s brekem a držíc se za ruku.

„Neboj, postarám se o to,“ ujistila jsem ji. „A co se stalo tobě?“ Jemně jsem hodila plačící dívce vlasy za ucho, aby se jí nelepily k ubrečeným tvářím.

„Vy jste byly u řeky bez dovolení, že jo?“ zakroutila hlavou Kulička. „Ukaž. By the way, máte se chystat na koupačku a neblbnout. Nic to není, tě jen něco štíplo, pojď, namažeme to. Jsi na něco alergická? No radši se kouknu do papírů.“

Děcka a jejich bolístky. Poškrábala jsem si půlku zadnice, kde mě štípl komár, sotva jsem vylezla ze stanu. Trefil se přímo do černého, svědilo to jako čert, a ještě tak na půl mezi zakrytím plavkami a volnou kožkou, že mi štípanec furt vylízal, jak mi plavky klouzaly do zádele, to je zas den.

V kuchyni mě přivítalo hned z kraje podpaží Matary hledající něco na nejvyšších poličkách. I naší kuchařce jednodílky slušely, řekla bych, že každé macandě chcandě sluší. Měla je barevné a na rozdíl ode mě víc cudné a méně nápadné, přesto v nich byla hezky stažená a tvarovaná s vemenama zkrocenýma připravenýma kdykoliv komukoliv vyrazit zuby, kdyby se tou masou mléčných žláz prudce otočila.

„Ty jsi ale vymóděná,“ komentovala hned mé plavky, „fakt ti sluší. Proč je nenosíš častěji?“

„Abych vás tu nezastiňovala svou krásou,“ odvětila jsem vesele, „ale pěkně mě štvou, pořád mi kloužou na zadku.“

„Tak si je zařízni. Ty mladé nestydy s tím problém nemají. To už rovnou můžou chodit nahé,“ řekla a potutelně se ušklíbla.

Pořád se na mě tak dívala, až jsem to nevydržela. „Co je? Mám něco na ksichtě?“

„Až odejdou…“ tajemně se odmlčela a naklonila se blíž, aby nás nikdo neslyšel. „Dáme si vaření naostro? Je mi vedro i v těch plavkách.“

Mrkla jsem na ni spiklenecky a ujistila ji: „Ani nápad, nechají nám tu maroda.“

„Vážně?“ zeptala se zklamaně Matara a konečně našla plechovku se správným druhem mouky. „Taky zkazí každou srandu.“

„Jsi nějaká divoká, Mataro,“ dobírala jsem si ji s jiskrou v modrých očí a zdviženým ukazováčkem. „Jednou se odvážeme a už bys tu chtěla mít tábor nudistů.“

„To by byla pohodička.“

„Taky bych ale klidně šla do nahulata,“ přiznala jsem barvu a to nejen kvůli plavkám zařezávačkám. Šla jsem do zásobováku pro brambory a vrátila se s pokladem. „Co je tohle?“

Matara se zcela vážně zamyslela. „Asi tu máme myši.“

„Myši, co ohlodají jen půlku šlupky cukety? To jsou ale potvory potutelný, prostě jen znehodnotí zeleninu, aby nás naštvaly.“

Matara chvilku zvažovala, jestli mě má dál tahat za nos, ale rychle se rozesmála. „Jsem nějaká… ehm… moc to…“ zakmitala pohledem mezi mnou a jídelnou, jestli někdo neposlouchá a pak šeptem vyprskla smíchy: „Nadržená!“

„Ale kdyť je to hezký,“ přitakala jsem držíc ji za chechtající se rameno.

„Ale uhozený. Nějaká druhá míza nebo co?“

„Spíš bych řekla, že nemáš na starosti celý den ty svá třeštidla, tak cítíš volnost.“

„Tady jich je mnohem víc. Ale máš pravdu, já vlastně nemám co dělat, co tu v kuchyni, to je brnkačka, je to tu hrozně fajn. Doma mě zas bude čekat… jéžiš!“ řekla a protočila oči v sloup.

Matara je fakt bombová ženská. Cuketu jsem vyhodila, prý si večer udělá novou hračku, a dokonce mě pozvala na společné Mataričinky Piggyčinky, což jsem z pochopitelných důvodů nemohla odmítnout, ačkoliv to řekla jen tak mimochodem. Ovšem řekla jsem si, že tuto noc budu sama ve stanu, když se teplá Stuha urazila, a já neměla pocit, že bych to za ní měla řešit, tak proč si nepokecat s Matarou, když… když s ní prokecám celý den. Stejně jsem byla po přepadu a všem tom šílenství dost unavená, takže můj tip byl, že půjdu brzo spát.

Jenže plány byly trochu jiné, než se na první pohled zdálo. Odpoledne uteklo jako voda a osušilo poslední zbývající kapičky v tom pekle i z prkýnek na latrínách, které jsem měla vydezinfikovat, přismahlé a osvěžené holky se vrátily na svačinu a pak pokračovaly s vodní bitvou, jako by jim voda nestačila v řece. Té jsme se s Matarou nevyhnuly, ale aspoň na nás nebylo vidět, hlavně na Mataře, jak máme propocené i plavky a sprchu bych jen uvítala, ale nějak jsem se k ní pořád nerozhoupala, takže smradlenka línoška, že se pořád divíte.

Vlasy jsem si po bitvě a jednom vyválení se na rozblácené zemi, kdy mi prdelajzna poděkovala, jaká jsem nešika, dávala do drdolu a schytala při tom dost znechucený pohled ze strany Haničky. „Co je?“ zeptala jsem se zvědavě, ačkoliv mi to bylo jasné. Dívala se mi na chlupindu podpažindu, strniště pomalu přesahovalo přijatelné konvence ženského světa.

„Nic,“ zavrtěla nenuceně hlavou.

„Jak bylo u vody?“ nedalo mi se nezeptat a milý úsměv se mi rozlil po tváři.

„Doslova divně. Stuha je úplně crazy. Nevíš o tom něco?“ řekla a podezíravě si mě prohlížela. „Furt se jen s každým hádá, doslova extrém. Hádala se se Žvanilkou, že si nehlídá holky, ale my byly domluvené. To fakt nefeeluju, když o tom nic neví.“

Překvapeně jsem přikývla a uhnula pohledem stále se usmívajíc a snažíc si dodělat drdol, aby mi Hanička přestala čumět na podpažindu chlupindu. „Asi je nevyspalá z přepadu.“

„Asi, ale doslova mi přijde, že si na Žvanilku vylévá zlost, crazy. Nic jí neudělala a holky to všechno slyší a pak si z nás dělaj srandu. Možná bys s ní měla promluvit.“

Překvapeně jsem se na vysokou dívku s chladnýma očima podívala. „Já? Proč já? Očividně holky mezi sebou mají nějaký problém.“

„Tak u táboráku jste byly spolu, každý to viděl.“

Jestli jsem se do teď držela, tak už to dál nešlo a moje barva obličeje byla rudější jak prdel paviána. „Jsme seděly vedle sebe a děláš, jak kdybych s ní chodila,“ zakřenila jsem se. „A i kdyby, pořád je to její problém.“

Pokrčila rameny. „Reálně jo. Musím za holkama, doslova jsou dneska jak utržené ze řetězu.“ Odložila na hřebík plecháček, ze kterého chtěla asi pít, ale vůbec si do něho nenalila šťávu.

Začala jsem tušit, že se na mě nedívala zle kvůli ohbisku strnisku. Něco začalo prosakovat a nebohá zhrzanda Stuha byla úplně na prášky a snažila se mi vyhýbat obloukem. Jestli ale nechtěla problém řešit, já ji nutit nehodlala. Doslova to začalo být crazy a já nebohá Piggoška se ještě musela potýkat z blbýma kecama. Ostřížím pohledem jsem sledovala Haničku a přemýšlela, jestli už měla na sobě tanga vymáchaná v mých chcankách, což mi dodalo tak krásnou hřejivou vzpruhu, že jsem jen zavrtěla hlavou a dodělala si drdol, jenže to by nesměla za mnou přiskočit Matara a ledovými prsty od škopku mi pohladila strniště.

„Na táboře je to divočina, což?“ zašvitořila šibalsky.

Lechtavě jsem sevřela paže a ucukla. „Do psí prdele,“ uletělo mi, „máš úplně ledové ruce!“

„Jak to Piggy děláš, že ti to sluší v těchto končinách?“

„Jak to Mataro děláš, že jsi vždycky nad věcí a nic tě netrápí?“

„Nic? Víš, jak mě štvou s tím jejich bordýlkem a… koukni, někdo tu nechal nůž od rána, fuj!“

„V kuchyni jseš dračice, to zas mám respekt, ale jinak,“ povzdechla jsem si a konečně dodělala drdol trčící víc na jednu stranu a hrozící brzkým rozskočením do všech stran. „Můžu se tě na něco zeptat?“

Kuchařka si pozdvihla vemena a pustila se do neutuchající přípravy večeře. „To zní vážně.“

„Vážné to není, to mi věř, je to pitomé,“ ušklíbla jsem se upřímně. „Mělas někdy něco s holkou?“

Zkoumavě si mě změřila od hlavy k patě a uznale pokývala hlavou. „Přece s tebou, nepamatuješ?“

„Jasný, ale já myslím něco vážnýho, že bys ji brala jako partnerku.“

„Na holky nejsem. Nechám se zlákat, ale vím, jaké umíme být, takže bych žádnou ženskou doma nesnesla, bych ji zabila,“ zazubila se. „Tys tu někoho poznala?“

„Co? Já? Nene, jen všimla sis, jak se chová Stuha?“ snažila jsem se to uhrát do jiného rohu.

„Dneska je fakt hrozně držkatá. Jsem jí musela zpražit, protože si vyskakovala i na mě. Chová se jak puberťačka, která nedostala, co chce, s tím mám bohaté zkušenosti.“

„No právě. Víš, že byly kamarádky se Žvanilkou?“

„Hele Piggy, já vás včera u ohně viděla. Jsem možná matka, která je teď pořád zavřená doma a ve vás mladejch se podle vás nevyznám, ale pravdou je, že se chováte stejně pitomě jako my za našich mladých let. Včera byla v pohodě a tulila se k tobě, jedna plus jedna dává dvě a dneska tu s tebou neprohodila ani slovo a je na kopnutí do prdele.“

„Ty nám tu děláš i táborového detektiva nebo psychologa? Jsi nějaká všímavá,“ šklebila jsem se od ucha k uchu a přisedla k Mataře na lavičku, abych jí pomohla se zeleninou. „Hele, tohle je zajímavý tvar.“

„Hmm… nech ji na večer,“ odvětila a pak jsme se obě rozesmály.

„Stuha je mladá a hledá se,“ začala jsem pomalu, „myslela, že se budeme hledat spolu. Což o to, je docela fajn, ale musí se naučit, že takovýmhle trucováním si nemůže vydupávat, co si zrovna umane.“

„To je pochopitelné. A jestli to nepochopí, tak jí dám mokrým hadrem přes čumák, pokud si ještě jednou na mě otevře hubu.“

Po večeři byl docela klídek. Odpolední dovádění všechny umordoval, jen potrefené světlušky neměly dost a pořád vymýšlely jednu klukovinu za druhou. Řekla bych holkovinu, je to tak nefér, když my holky nemáme slovo pro lumpačení, ale tohle byly fakt klukoviny, protože holkoviny nemají výraz z důvodu, že jsou podlé, úskočné, intrikánské a na venek nevinné, že by nás nikdo nepodezíral. Házely po sobě blatem u řeky, kam mají samotné zakázáno chodit, tak dostanou beztak sterleť. Hádaly se nám v jídelně u jedné deskovky a schválně si strkaly figurky do nosu, aby je druhá neměla chuť použít a vůbec jsem to brzo nevydržela a na oko jak zlá tetka Piggy je dala do latě. Rádkyně si někde lenošily a celkově to byl takový unavený den na konci tábora, kdy už nikdo nemá dost sil a chce už jen domů.

Trochu jsem ty zlobidla zapřáhla a pak si s nima zahrála na schovku. Na to, jak jsou jindy skryté jak prd v láhvi, tak u schovky jsou nenápadné jak hovno v průjezdu, ale o to větší sranda to byla. A čím déle jsme hrály, tím víc holek se k nám přidalo, až pak hrál snad celý tábor. Taková blbost, řeknete si, ale když se to dobře podá, je skvělá konstelace, tak máte zábavu pro celý oddíl včetně vedoucích i třeba kuchařky.

No dovedete si představit, že najdete dřív mrňavá škvrňata než víc jak metrákovou, vemenatou a prdelatou Mataru? Celý tábor ji pak snad hledal, než vyšlo najevo, že se jí podařilo vměstnat bůček do poloprázdné truhly u zásobováku a usnula v ní, takže nereagovala na naše vzdáváme se.

A tehdy konečně došla taky rozespalá Kedlubna a zahnala nás konečně spát. Byl to líný den a doufala jsem, že už končí. Vychcaná a po zubech jsem už na sobě měla svůj tradiční noční úbor. Gaťky s intimkou, legíny, tričko a soukala jsem se do ponožek, když mi do stanu vrazila rozverná, buclatá tvář.

„Piggy, pojď!“ zašeptala Matara tajemně.

„Jéééžiš! Mataro, já na to úplně zapomněla, jsem kožka tuhožka, vážně!“

„Ale nežvaň, zítra je poslední noc s táborákem, to stihneme prd.“

„Ty seš fakt tak… ehm… svrbí tě?“

„Nesvrbí, jen jsem nadržená jak stepní koza,“ zakřenila se, ale dávala si pozor, aby nás někdo neslyšel.

„Já ale nejsem,“ zívla jsem unaveně.

Matara se netvářila zklamaně, naopak mě ubezpečila, ať se tedy vyspím, ale kdybych chtěla, že se můžu klidně přidat, má tam prý poslední petrželku, která by se mi mohla líbit. Kdo by dokázal odolat tak krásné nabídce petrželky okrouhlané a připravené pro potěšení? Já teda určitě, protože moje pýsklata mi ležela v gaťkách bez známek života a čekala, až se vyspí.

Ulehla jsem a přemýšlela, jak se asi má Stuha, a užívala si víc prostoru ale povážlivě méně živočišného tepla provlhlých údů.

Jenže nedostatek tělesné teploty způsobil své a absence Stuhy mi v chladu naplnila močák, až se mi pinda nevychčinda snad zkroutila nutnou potřebou a pýsklata se zasukovala. Mohlo být tak něco po půlnoci, když se mi podařilo vyhrabat ze spacáku a chtěla jsem se jít vychcat jen za stan, ačkoliv je to zakázané, ale dál se kožce lenožce jít nechtělo, jenže to mi pindu bobřindu nesmělo zadržet duo poblikávajících děvčat.

„Holky, máte chodit kolem tábora a nejlépe bez baterky,“ šeptla jsem na ně a netrpělivě sledovala se zkříženýma nohama, jak za mnou jdou blíž.

„Piggy, my se bojíme!“

„Čeho, holky?“

„Slyšely jsme nějaké auto, asi zastavilo za mostem.“

„A viděly jste někoho?“

„To ne, ale určitě tam pořád stojí. Máme volat poplach?“

„Ale ne, někdo je třeba na výletě nebo bloudí, uvidíte. Půjdu se kouknout,“ ubezpečila jsem je s myšlenkou, že nejdřív pustím chcanec přírodňanec. Taky vám přijde, že se nejvíc mých příhod točí kolem chcaní? Jsem prostě pochcandíra uchcaná a furt nevychcaná, co s tím nadělám. Rozhodně jsem děvčata zahnala do jídelny a sama šla k řece, ale než jsem k ní došla, zmizelo mi pozadí ve stínu nejbližšího stanu a mohutně jsem tam pustila horký proud, že mi to až bylo blbé, protože mohlo být slyšet uvnitř stanu ševelení chcaní, ale snad mě nikdo neslyšel. S utíráním žádné sraní, intimka si poradila s kapkami na chlupech i pýsklatech a gaťky zase s pochcanými stehny. Noc má tu výhodu, že stejně nevíte, co vše máte pokrápané.

Kdybych řekla, že jsem nebyla zesrandíra až za ušima, kecala bych jak malá Piggoška smraďoška ulhaná. S čelovkou na hlavě, avšak zhasnutou, jsem se chtěla podívat k mostu, který nás spojuje s druhou stranou s polňačkou vedoucí do dědiny. Není to první ani poslední auto čekající na druhé straně, holky mají po minulé noci jen velké oči a bobky u zadnice. Často se stávalo, že někdo dojel, jen aby si tam na tajňáka vrzl nebo ani nevím proč, ale určitě to bývalo častěji sexuálního charakteru, jak by nás chtěl někdo… sexuálně šmírovat… no dobře, prověřování bylo na místě a já blbá tam šla sama.

Ale měla jsem plán. Rozhodně bych nešla k tomu autu, ale zatím bych jen zkoukla okolí. Cesta mě zavedla kolem umývárek a tam jsem ztuhla překvapením.

Nějaký stín se krčil mezi stromy a jak kdyby se rozhlížel. S přimhouřenýma očima jsem sledovala vysokou postavu, která o mě nevěděla. Bobky u prdele, v hlavě mi hučelo a přikrčená jsem se málem posrala strachy, co to je tentokrát. Měla jsem se už radši vrátit říct to další vedoucí, ale vyčkávání se vyplatilo.

„Kde je?“ posteskla si postava ženským hlasem. „Doslova já se z ní zblázním! No bezva, Žaneto! Se mi vybil mobil!“

Doslova, Žaneta, vysoká postava, její hlas. Vynořila jsem se ze stínu a šla rovnou k ní s cílem si umýt ruce a konečně si i rozsvítila čelovku, abych svou oběť oslnila. „Haničko? Taky na latríně?“

Zaskočená skautka se zmohla jen na zakrývání si obličeje před světlem a zamumlání, že jo.

„Hlídka říkala, že někdo dojel k mostu,“ řekla jsem nenuceně a umyla si ruce ledovou vodou. „Šla bys to se mnou zkontrolovat, když už jsi vzhůru? Mám z toho docela bobky,“ přiznala jsem.

„No, víš… já… doslova jsem tam už byla…“ začala vymýšlet pohádku. „Jsem to auto viděla taky, ale už odjelo.“

„Vážně? Ony říkaly, že jen přijelo a znáš je, jak jsou teď vyděšené.“

„Extrém! Ale vážně, nikdo tam není,“ lhala přiškrceným hlasem.

Abyste rozuměli, Haničku jsem poznala po hlase a blbých keců, kdyby si nemumlala naštvaně pro sebe, asi bych už šla za Kedlubnou, a Žaneta je jméno Žvanilky. Jedna a jedna jsou dvě a dvě a jedno auto je něco nekalého.

Oklepala jsem si ruce a otřela o legíny ve snaze co nejdéle být v umývárkách, abych Haničku donutila odejít, jenže tam pořád okouněla. „Tak… jdeme spát, ne?“ řekla jsem s úsměvem a viděla na její chladné tváři nerozhodnost.

„Jo, jo jasně. Jdeme.“ Roztěkaně se párkrát otočila sem tam a už jsme spolu šly zpět do tábora.

U stanů jsme se rozloučily. „Dobrou noc, Hani,“ popřála jsem jí mile a vydala se ke svému stanu, abych z něho hned vykoukla a šla zpět do umývárek opačnou stranou. Připadala jsem si jak tajná agoška Piggoška, pohybující se stín tak těžkopádný, že si málem narazil pindu o roh stanu a když jsem se ocitla za Haniččiným a Žvanilčiným stanem, málem jsem nedýchala vzrušením.

Tam jsem se však téměř posrala znovu, když se v blízkém stanu odhrnula plachta a vykoukla z něho lehce osvětlená tvář Stuhy.

„Takže ty máš teď něco s Haničkou?“ prskla jedovatě. „Tos mi mohla rovnou říct a já se nemusela ztrapňovat.“

No ty krávo, ta to fakt prožívala, ale já na to neměla čas. Chytila jsem ji za ruku a táhla za sebou.

„Co to děláš!?“ syčela nevrle a jedovatě jak Stuhoška haďoška.

Kousek za stany jsem se na ni konečně podívala. „Nemám nic s Haničkou, někdo je se Žvanilkou u mostu a Hanička je kryla. Teď si nabíjí mobil, aby je varovala. Takže Stuho, jestli jsem ti ublížila, omlouvám se, ale teď můžeme Žvanilku načapat a hezky ji znemožnit, takže se tě ptám, jdeš se mnou?“

Nechápavě zakoulela očima. „Ccco? Tak jo!“ přišla k sobě ve správný čas. „Mám jen kroksy.“

„Jdeme,“ ignorovala jsem její problém, protože co jiného měla já, že?

Pomalu jsme se ruku v ruce připlížili k mostu, za kterým opravdu pořád stálo auto, ve kterém svítilo stropní světélko. To nám nahrálo do karet. Stačilo mít zhaslo a nemohl nás nikdo vidět, jak jdeme k nim.

„Myslíš, že tam Žvanilka…“

„To je jasný, nebylo by to určitě poprvý.“

Kousek od auta nám už bylo všechno nad míru jasné. Žvanilka se k nám otočená zády pohupovala za okýnkem auta nahoru, dolů. Lesklé tmavé vlasy si laškovně pohazovala sem tam a nahoře bez si užívala jízdu jako správná kovbojka.

„To je jízda, co?“ zašeptala jsem ke Stuze. Emoce se ve mně bily, ale vítězily celkem dvě. Pobavení a vzrušení.

„Je nechutná!“

Žvanilka se prohnula a zakvičela tak hlasitě, že to proniklo i ven z auta. Možná zrovna dosáhla orgasmu, ale jela poctivě dál na něčím péru nebo mu možná ojížděla obličej, to nešlo poznat.

„Líbí se ti pořád, že jo?“

Otázka Stuhu zaskočila. „Cože? To teda nelíbí, je to kráva.“

„Přede mnou si na nic hrát nemusíš. Je to hezká holka, má krásné štíhlé tělo a zrovna si užívá sexu. Je to jak autoporno. Podíváme se na ni zepředu?“

„Zbláznila ses? Uvidí nás!“ zděsila se Stuha.

„My děláme něco špatného? To ona opustila tábor,“ odvětila jsem, „kromě toho neuvidí, to by si nesměli svítit.“ Bez dalších debat jsem pomalu a v dostatečné vzdálenosti, aspoň jsem si to myslela, vyrazila kolem auta. Stuha se mě držela jako klíště a z každé strany viděla jako já něco trochu jiného. Nejdřív špičaté cecíky poskakující v nadrženém přirážení se, prohnutou dívku jako proutek štíhlou ale ne tak vychrtlou jako Stuha, protože prdel měla sice divnou ale aspoň plnější. Žvanilka se propnula a víc vystavila špičky našemu nemravnému šmírování, hlavu zaklonila ve vodopádu lesklých vlasů a natřásajících se pramenů neposedně poskakujících. Šly jsme dál, až jsme stanuly naproti její tváři zrudlé nadrženým vypětím, přivřeným očím a nově mužným rukou mačkajícím směšně špičatá vemínka.

Stuha ani nedutala, koutkem oka jsem si všimla, že se bezděčně sem tam sklonila pohledem ke svým kůzlatům. Určitě si říkala, že je má hezčí nebo aspoň větší nebo se nějak uklidňovala, aby se necítila před sebejistou nahotou té nadržené coury příliš nicotná.

Zaujatě jsem se dívala, jak rajtuje na neznámém mužském a začala být vzrušená. Škoda, že jsem po ruce neměla pertželku… Váhavě jsem se podívala na temnou tvář Stuhy a zjistila tak, že se na mě dívá. „Chtěla bys být pod ní?“ nedalo mi se nezeptat.

Zamyšleně sklopila zrak k nohám. Skrčené ve stínu, čupící vedle sebe jsme k sobě měly tak blízko. Váhavě zavrtěla hlavou, ale než stačila něco říct, Žvanilka se natáhla v autě a tím zaujala naše pohledy.

Nabodnutá na šuldovi luldovi vzala mobil, a i přes zavřené dveře byl slyšet vášnivý rozhovor.

„Jdeme!“ zavelela jsem s vlhkem mezi chlupatými pýsklaty. Piggoška správňoška vyrazila k autu a váhavka Stuha šla za mnou. Bez jakéhokoliv ostychu jsem popadla kliku auta a trhnutím otevřela, až mi hlava mladého muže padla mezi stehniska, jak nečekal takový vpád a měl ji opřenou o dveře. Žvanilka se automaticky zatvářila jako ledová královna. Plnější prokrvené rty pevně sevřela do tenké linky a z očí jí sršela zloba, když odkládala telefon s mluvící Haničkou. „Dobrý večer,“ pozdravila jsem zcela bez emocí. „Řekla bych, že tohle není tvůj stan, ve kterém máš trávit noc, a ještě to ani není na území tábořiště.“

Vyholená minda stále v sobě držela chlupatýho luldu. Ani se nesnažila zakrýt své směšně špičaté a do stran trčící cecíky. „Je mi už osmnáct, můžu si dělat, co chci. Tohle není zakázaný,“ odvětila chladně a zcela nad věcí.

„Kedlubna má za tebe odpovědnost, jestli máš její svolení, tak budiž, jestli ne, jsi v pěkným maléru.“

„Víš co, běžte se radši lesbit k tobě do stanu,“ řekla uštěpačně a ohlédla se po Stuze stojící mi za zády tichá jak pěna. „Snad tě to nepřekvapilo, že je lesba,“ ušklíbla se, jak kdyby nám novou informací chtěla ublížit. „Aj na mě to zkoušela. Já vás ráno moc dobře viděla. Aby se to ostatní nedozvěděli…“

„Ale Žvanilko,“ přerušila jsem ji s milým úsměvem a přitáhla si Stuhu blíž k sobě, „já se Stuhou jsme přítelkyně, je to fajn holka a ty nemáš právo s ní jednat jako s někým méněcenným.“

S nenávistným pohledem si hodila vlasy za ucho a opřela se o hruď vyjeveného kluka. „Se ani nedivím, ty jako panna ani netuší, jaký to je mít celý tábor absťák, když si užíváš s holkama. Ty si tu nabalíš první, která se ti nabídne aj se s ní vyspíš a budeš mi tu kázat, jak bych tu neměla mít svého kluka.“

„Žanetko… nemohli bysme se oblíct?“ zaskuhral konečně její přítel.

Zamrkala jsem překvapením. „Cos to říkal?“ zeptala jsem se řečnicky, protože mi nešlo o to, co říkal, ale jak to říkal.

„Že se chci oblíct! Žanetka už půjde a já pojedu, nechceme problémy.“

„Problém je, že nikdo neposlouchal, jestli chceme kluky na táboře…“ začala Žvanilka svou obhajobu, protože trpí chorobnou představou, že musí obhajovat své sebevětší mrzké chování, místo aby se nad sebou aspoň trochu zamyslela.

Kluk tam tak ležel jak malý nervózní klouček tahající si šulínka. Byl to on, bylo mi to čím dál jasnější, konečně jsem ho poznala i podle tváře, což mi dělalo problém, když byl obráceně. Zlomyslně mi blýsklo v očích, ohlédla jsem se po tiché Stuze, která se asi nemohla rozhodnout, jestli vybuchne nebo rezignovaně odejde. „Jdeme, Stuho, a ty, Žvanilko, se tohohle borce drž, má šikovné prsty,“ řekla jsem tajemně a chystala se odejít.

„Cože? Co tím jako myslíš?“ vyprskla útočně Žvanilka a její chladná obhajoba se rázem změnila na žárlivý výkřik.

„No jak,“ otočila jsem se na ni a šibalsky si olízla prsty a následně rty. „Na přepadu asi trénoval na dnešek.“

Se Stuhou jsme se daly do klusu, protože následující křik nás upozornil, že tam nechceme být ani o minutu déle.

„Co to… co to mělo znamenat?“ vydechla ze sebe zadýchaná Stuha popadajíc dech.

„Co myslíš?“

„S tím, že trénoval na přepadu, přece.“

„To byl ten, co mě tak udělal při přepadu, prasák záletnický. Ten dostane sekec a Žvanilce hezky spadne hřebínek,“ rozesmála jsem se. „Hele, asi si to necháme pro sebe, tohle je pro ni největší trest.“

„A tobě to nevadí?“

„Jako co?“

„Že tě osahával její přítel.“

„Očumoval mě rybář při chcaní, fotili si nás chlapi z vesnice při společném nahocení, nechala jsem jednoho z nich se vystříkat na mou fotku, udělal mě borec při přepadu, milovala jsem se s tebou, měla jsem sex s okurkou, kterou mi okrouhlala Matara, hrály jsme si na vodní mlejn, pak jsem zjistila, že jsi na holky, tento tábor je šílený, úplně jiný jak celý můj život,“ zamyslela jsem se nahlas, „nejlepší tábor, jaký jsem kdy zažila.“

„Sex s okurkou? Matara? Piggy… páni, jaký to je?“

Pokrčila jsem rameny. „Zajímavé.“

Dál jsme šly potichu, cesta nám křupala pod nohama a Stuha asi přemýšlela o věcech, které o mě zatím nevěděla a mě tak nějak vyklouzly mezi zuby. „Děkuji. To, jak ses mě zastala… chovala jsem se pitomě, odpustíš mi.“

„Není co, hoď to za hlavu. Jen mi slib, že mi nebudeš vnucovat tvou sexualitu a budeme kamarádky. Já jsem opravdu na kluky, chci kluka, ačkoliv se nebráním ti být blíž, jak na jeden spacák. Ale vztah s ženou prostě nehledám.“

Chvilku mlčela, ale pak se usmála a oči jí zaleskly snad slzami. „Díky, jsi kamarádka.“

„Ale stejně, chtěla bys být pod ní?“ nedalo mi se opět zvesela nezeptat.

„Nechtěla,“ odpověděla bez přemýšlení Stuha a vzala mě za ruku, „mi bohatě stačí tu jít takhle s tebou.“

„To je tak romantické,“ zasnila jsem se a stiskla ji na oplátku víc. „Bylo to, jak se dívat na porno. Klidně bych si teď vzala okurku nebo petrželku.“ Nejspíš zmatená Stuha radši neodpověděla, ale já moc dobře cítila její rozpolcenost. „Vykoupeme se nahaté?“ vyhrkla jsem zničehonic, když byl most kousek za náma. Most je asi silné slovo. On je to spíš takový brod, ale my tomu říkaly most, protože voda tekla jen na bocích a zbytek betonového brodu byl suchý, pokud nebyla voda opravdu vysoká.

„V téhle zimě?“

„V téhle romantické chvilce ojíněné rosou a snad i jinovatkou měsíčního třpytu,“ zasnila jsem se a na znamení mých slov zrovna vykoukl měsíček a stříbřitě zalil vlasy mladé dívky panenským hávem čistoty a já spatřila, jak se hubou na tři čuráky šklebí nebo snad zasněně usmívá? „Bradavky nám ztvrdnou, krev se zpění a naše těla vzkypí touhou…“ kde se ve mně vzalo tolik poetické nálady?

Stuha se jen zeptala, co Žvanilka, kterou máme za řiťulema, ale co na ní. Se smíchem jsme se svlékly a i měsíc se chtěl dívat na dvě mladá ženská těla a stále nás ozařoval, aby vnímal křivky vášně jako my vnímaly svou blízkost. Noc ve mně probouzela jinou Piggy… Piggoušku teploušku. S třesoucíma se cecourama, chundelatým bobrem jistojistě se v zimě pářícím esencí ženskosti a nahatou kamarádkou nalepenou mi přímo na prdelajzně, rukou se dotýkajíc mých půlek, jsem vběhla do mělké vody.

Měla jsem chvilky, kdy lítost málem převážila, protože zima byla opravdu třeskutá a mé horké tělo bylo samá husina, ale piskot stejně trápené Stuhy mě moc bavil a jako dvě střelené roverky jsme laními skoky hopsaly vodou a rukama po sobě rozstřikovaly ledové kapky, smály se jak šílené vodníkovi milenky a užívaly si naši nahulatou volnost jak správné střelenky bobřinky divoženky. I na po chvilce procházející Žvanilku jsem volala, ať se nezlobí a přidá se, ale jen se víc nafrněla a přidala do kroku. Stuha se mě nesměle ptala, proč takové krávě nabízím hraní si s náma a na to jsem jí odpověděla, že si nemyslím, že je úplná kráva, že má jen zlomené srdce, a proto ho neváhá lámat všem kolem sebe, aby se aspoň někdy v životě mohla cítit trošku šťastná, aspoň z cizího neštěstí. Neví, jak se radovat, jak odpouštět, přesto je stále skautkou a snaží se bojovat se svým temným já… úplná nahatá filozofka Piggoška.

Na to se mi Stuha pověsila kolem krku. „Já jí odpouštím,“ řekla snad ovíněná situací či snad sladce neuváženě, protože se cítila šťastná.

„Řekni to jí, určitě nad tím ohrne nos a bude jen hubatá, ale hluboko v srdci jí to určitě radost udělá.“

„Hmm… třeba někdy.“