Fňukací orgazmus

Rozmohl se nám tady takový nešvar... Prcat. Teda prcat vlastně ani moc ne. Fňukat. Fňukblogy jsou nepopulární a většinu implicitně serou. Svým způsobem ale fňuká každý. Někdo hezky zaobaleně do hezkých frází protkaných vtipem, sarkazmem nebo sebeironií a nadhledem. Pak tu dostává lajky a pozitivní komentáře. Někdo stroze a přímočaře. Ten dostane naloženo.

Fňukání je určitě vesměs debilní životní strategie, navíc je ho prostě všude plno a stává se z něj tak trochu fetiš současnosti. Každý má nějaké svoje trauma, které si nejlépe co nejdéle hýčká a kolikrát je to vlastně jediná zajímavá věc na člověku, která mu zajistí nějakou pozornost. Dočasně. Ale i Superman má slabší chvilky a potřebuje si někdy ulevit. A pak přeleštit od Lois Lane jahodu, ideálně. Nebudu rozehrávat genderové kulturní války prohlášeními, jak to mají muži těžší, neboť se od nich očekává, že budou vždy silní. Protože ženy zde dostávají za fňukblogy taky bídu. A všichni se nějak pereme se životem. Z logiky věci ale jinou než mužskou zkušenost nemám a u ženského fňukání se najde vždy více utěšitelů/honičů vyjadřujících sympatie. Což není pozitivní skutečnost. Pro ženy.

Většina mužů žije život tichého zoufalství. Alespoň v nějakém ohledu. Jediné společensky přijatelné fňukání je fňukání Bruce Willise aka Joe Hallenbecka z Posledního skauta, když kouká sám sobě do očí ve zpětném zrcátku a pronáší nejlepší motivační formuli všech dob: "Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenávidí. Posereš to. Usměj se, čůráku." Je v tom vlastně všechno. Zrcátkový fňukblog. Pak vstane a všem nakope prdel. Je v tom ten paradox, že je neuvěřitelně přitahující vidět někoho povstat ze sraček. Archetypální. Jenže život není film, blogeři nemají v autě kameru a jejich sračky nikdo nevidí. Takže je musíte napřed ukázat a... je tu fňukblog. Ze zkušenosti vaše trápení nevidí ani nejbližší. Nepřenositelná skutečnost. Nakonec se obnažíte někde anonymně na internetu. Zrcátko posledního skauta 21. století. A Brucovi se fňuknutí odpouští tak nějak snadněji.

Říká se, že erotická komunikace je kryptická. Když říkám slečně, že ji zvu na večeři, oba tušíme, že dezertem bude její klín a ranní džus nebude nejčerstvěji vymačkaná šťáva. Ale kryptická je i běžná komunikace, která má víc účelů než jen sdělovat nějaké strohé informace. Navíc pokud někdo píše depresivně, tak nemusím být zrovna Sigmund Freud, abych poznal, že je třeba (a teď se slabší povahy něčeho přidržte radši, aby to s vámi údivem neseklo) lehce depresivní. A deprese znamená neschopnost se pohnout. Když se chcete pohnout, je dobré vědět kam a mít se od čeho odrazit. Pojmenování vztahu vlastně může být zformulování vlastní situace. Rekapitulace a zacílení. Krom jiného.

Taky bych úplně nepodceňoval možnost najít někoho podobně zklamaného. Jako každé raněné zvíře cítí bolest jiného raněného zvířete. Porozumění. Outsiderův šestý smysl. Prostě strategie obnažení se. Pro introverty a samotáře o to cennější, že může převážit proklamované nalezení partnera. Někdy jdete do obchodu pro rohlíky a litr polotučného, ale odnesete si flašku portského a kartáč startek. Kdo se v sobě 100% vyzná.

Long story už ne tolik short, má to katarzní charakter. Tak to nepodceňujte.

Takže si v klidu postěžuj, ale pak se usměj, čůráku.