Žena chaosu

Bylo pozdní letní odpoledne. Ležel jsem na posteli a koukal do telefonu. Vše obklopovalo nesnesitelné vedro. Vzduch se nehýbal, čas se zpomalil. I ručičky hodin byly líné se v tom parnu posouvat kupředu. Windy hlásilo ochlazení a déšť, ale na nebi nebyl zatím ani mráček. Mé tělo i můj mozek byly v úsporném režimu, pracovaly jen oči a palec pravé ruky, který rytmicky přejížděl po displeji buď doprava nebo doleva (častěji doleva). Byl jsem na Tinderu. Hledal jsem virtuální oázu, která by svlažila mé oči. Ale nefungovalo to. Obrázky žen na výletech u moře, v horách, v klimatizovaných fitcentrech se přede mnou rozplývaly jako Fata morgána, dřív, než jsem se stačil dotknout displeje. Byly zároveň cool a zároveň hot, jak vrstvy studeného a teplého vzduchu, které křiví realitu. Teplotní podmínky a monotónní charakter činnosti mě dostávaly do transu. Nedokážu proto odhadnout, jak dlouho tento stav mohl trvat. Ani nevím, jestli jsem během toho usnul, či upadl do kómatu nebo jestli jsem po celou dobu zůstal při bdělém vědomí. Co si však pamatuji je závan studeného větru, který mě probral. Vše se najednou dalo do pohybu. Listy na stromech se rozechvěly a začínaly hovořit. Podíval jsem se na telefon a uviděl dlouhé žluté vlasy, které měly stejnou barvu, jaká vznikala na obloze. Nebyly rovné ani kudrnaté, mírně se vlnily, stejně jako se vlnil vánek, který vnikal pootevřeným oknem do pokoje. Mária! Mé oči těkaly mezi oknem a obrazovkou mobilu a oba obrazy se prolínaly, překrývaly a stávaly se jedním. Žena a přicházející bouřka. "Som celkom poslušná, submisívna, viem dobre variť, som zručná opravárka, mám rada deti a zvieratá :) niekedy aj ľudí.." Prst mně vyletěl nahoru. Super like. Nastalo ticho. Mé smysly se prudce probudily. Zrychleně jsem dýchal, napínal uši, rozhlížel se kolem sebe, vdechoval svěží vůni vlhnoucího vzduchu a nechal se hladit stále nepatrnými závany studeného větru. Upřeně jsem koukal na ty vlasy a hebkou kůži nahého těla pod nimi. Na obří a svěží listy monstery, které nahé tělo obklopovaly a přikrývaly. Z těla bylo vidět málo, proto z něj nešly spustit oči, mozek si znovu a znovu snažil dokreslit chybějící a zakryté části. Match! Zatímco atmosférický tlak klesal, můj krevní tlak vyletěl strmě nahoru. Toužil jsem ji potkat, být ji nablízku, zjistit, jak voní, jak hebkou má kůži, jak zní její hlas, kdy se směje, kdy pláče, co má ráda a co ji štve, co čte a co si myslí o světě kolem nás. Já vím, bylo to trochu přitažené za vlasy, mít takové touhy na základě jedné fotografie v internetové seznamce, ale celý den jsem protrpěl na slunci a moc jsem nepil, možná to hrálo na tom všem nějakou roli. Každopádně mně napsala, kde jsem (měli jsme od sebe vzdálenost 2 km) a co dělám. Má odpověď nebyla nijak invenční ani humorná, poměrně stroze jsem odpověděl, že jsem na I. P. Pavlova a že nedělám nic. O to víc mně překvapilo, když odpověděla ať za ní přijedu a přiložila adresu. Projel mnou elektrizující pocit. Vlna vzrušení, touhy, těšení se a zároveň strachu. Nikdy předtím jsem nejel večer za někým, koho vůbec neznám. Nevěděl jsem, zdali je to nabídka sexu nebo zdali jen nechce být sama. Možná na té adrese ani nikdo nebude. Ozval se hrom a začalo pršet. Odpověděl jsem „do hodiny jsem u tebe“. Dal jsem si rychlou sprchu, oblékl se do prvních věcí, které se mně dostaly pod ruku a vyběhl ven. Samozřejmě jsem si zapomněl vzít deštník nebo něco nepromokavého, a tak jsem byl celý mokrý jen z cesty na tramvajovou zastávku. „Mám něco koupit?“ „Není třeba“. Po cestě tramvají na Jiřák jsem se cítil jak začínající lovec bouřek. Přitahován blesky, sílou hromů, poryvy větru z poza skla auta nebo nějakého okna, ale velmi nejistý v momentě, kdy musím opustit svou skrýš. Fascinace a strach. Zazvonil jsem na byt číslo pět (podle instrukcí). V mikrofonu se neozval žádný hlas, ale dveře zabzučely a dům mě vpustil do svých útrob. Vyběhl jsem do druhého patra, kde byly již pootevřené dveře. Nikdo v nich nestál, tak jsem nejistě zaklepal. Odkudsi z bytu se ozval příjemný ženský hlas, který mě pobídl ať jdu dál. V bytě hrála hezká a trochu rozverná hudba, rozpoznal jsem útržky textu „All I wanna do is-, And a-, And take your money..“ Přišlo mně to v tom kontextu humorné a sám pro sebe jsem se trochu zasmál. Byla to písnička Paper Planes od M.I.A. Sundal jsem si boty a vstoupil do předsíně. Uslyšel jsem hlasité zabublání moka konvičky a z kuchyně se ozvalo „hned jsem u tebe“. Pár vteřin na to už mě vítala žena. Přivítali jsme se přátelským obětím a poměrně běžným a stručným představením. Připadal jsem si, jako bychom se znali už několik let. Nevím, jestli ta svěží vůně byla její nebo jestli to byla vůně bouřky, která do bytu proudila otevřenými okny, ale byla opojná. Chovala se bezprostředně. Měla krásné modré oči, ta barva mě fascinovala (a to většinou nevím jakou barvu očí mají moji kamarádi, které vídám obden). Během následujícího rozhovoru o kávě a o tom, že bych si měl sundat ty mokré věci, jsem stále přemýšlel, čím je mně ta barva povědomá, kterou z řek, kde jsem byl, mně připomíná, možná to nebyla řeka, ale jezero? Nakonec jsem skončil u teorie, že to byla barva středozemního moře (tedy jeho hlubších částí, nemyslím tu barvu, kterou má voda blízko u pobřeží). Byla o hlavu menší než já, takže měřila něco kolem 170 cm, ale to není podstatné. S kávou jsme se usadili ke stolu (měl jsem jen trenky a tričko, zbytek se sušil), nikam jinam se moc sednout nedalo, protože všude byly rostliny. Její domov byl malá botanická zahrada. Venku stále pršelo a příjemný tlukot kapek o parapet občas narušil zneklidňující hrom. Mluvil jsem asi víc, než bych musel, ale vypadalo to, že ráda naslouchá a že se ráda ptá. V jednu chvíli našeho rozhovoru (mého monologu) mně sjel pohled do rohu místnosti a zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že je to ta monstera, u které se fotila nahá. Všimla si, že někam blbě civím a zeptala se co děje, jestli náhodou nevidím ducha. Neobratně jsem ji to vysvětlil a ona se zasmála. Zvedla se ze židle, postavila se ke kytce a jedním pohybem si svlékla šaty (pod nimi nic neměla). Seděl jsem a neměl jsem slov, cítil jsem se trapně, protože mně vzrušením ztuhnul penis, snažil jsem se to skrýt. Seděl jsem a koukal na ní. Ona stála nahá a smála se. Po chvíli jsem se probral, vstal (a ano, pořád mně stál, což bylo pro mě stále trochu trapné), podíval se jí do očí a zeptal se „můžu tě políbit“? Neodpověděla, ale vyšla mně naproti a začala mně líbat. Pak už moc slov nezaznělo. Vzal jsem ji do náruče a položil na stůl. Rukama ji dal nohy od sebe a podíval se jí do očí, přikývla. Moje hlava zmizela v jejím klíně. Nejdřív jsem ji lízal celou, abych cítil, jak voní a chutná, když začala být mokrá a rozevřela se, tak jsem do ní pomalu vsunul dva prsty a začal ji jemně masírovat a můj jazyk se začal víc koncentrovat jen na její klitoris. Bouřka zněla už jen z dálky. Ona potichu oddechovala do letní noci. Jejích dech se zrychloval. Začala hýbat pánví a přirážela se na mé prsty a můj obličej. Můj jazyk zrychloval. Až nakonec tiše slastně zakňučela (vím, že by se asi víc hodilo napsat zasténala, ale mně to nepřišlo jako sten). Ležela na stole a oddychovala se zavřenýma očima. Voněla po celém mém obličeji. Zvedl jsem ji ze stolu, políbil, vzal do ruky, odvedl k otevřenému oknu, řekl ji ať se prohne (v tu chvíli mně došlo, že ještě nemám kondom). Měla tak krásnej zadek a já si uvědomil, jak moc s ní chci splynout. Být v ní. Cítit to teplo a vlhko, cítit to, co v tu chvíli cítily pražské ulice – letní bouřku. Nechal jsem ji tam nahou v okně a odběhl si do bundy pro kondomy. Tvářila se trochu zmateně. Vrátil jsem se, ona se usmála (pochopila), plácnul jsem ji po zadku a začal ji zezadu šukat. Naproti v domě svítilo už jen pár oken. Držel jsem ji za vlasy. Řekl jí, co jsem si celou dobu myslel „jsi krásná“ a šukal ji dál.. Bylo po dešti. Svěží vzduch proudil do místnosti. Místnost voněla směsicí deště, potu, našich šťáv a kávy. Udělal jsem se. Vyhodil kondom. Znovu jsme se políbili. Vyklonili se z okna a koukali na prázdnou ulici. Projela tramvaj číslo 11.