Štafle

- (skládací žebřík jsou pracovní pomůckou pro práce v nižších výškách ~2 m ale i ~4 m. Jsou to dva samostatné žebříky na horním konci navzájem spojené pohyblivým kloubem. Toto konstrukční uspořádání pak způsobuje, že u štaflí není potřeba pevná opěra tak jako je tomu u běžného žebříku.) Tolik tedy k významu slova štafle, věci veskrze nezajímavé a pokud zrovna nemalujete, nebo nevěšíte záclony, i věci nepotřebné uložené někde ve sklepě, nebo temném koutku vašeho bytu. Ty naše stojí opřené v koutě na balkoně a onehdy, při návštěvě u rodičů jsem o ně láskyplně zavadila pohledem. Jej, kdyby ty mohly vyprávět.
Stalo se totiž, že v dětství a dospívání se staly mou oblíbenou hračkou. Hračkou nezvyklou, ale tak každý jsme nějaký. Zajímavé na celé věci je, jak se v průběhu mého zrání, měnil způsob mého hraní. A tak zatímco v osmi, deseti letech mi sloužily jako stěžeň i kajuta plachetnice postavené z postelových matrací, na níž jsem obeplouvala svět, o něco později už povýšily v mém světě fantazie na koně, jehož vrchní příčky tvořily hřbet a deka přes ně přehozená koňské sedlo, kus provazu coby udidlo a řemínky od lyží na třetí příčce byly třmeny. S tímto dřevěným ořem jsem pak absolvovala všechna tažení Napoleonské Francie, coby kyrysník s palašem u boku a dvěma pistolemi v holstrech sedla.
Od tohoto "koně" pak nebylo daleko k trestné koze, či chcete-li oslici. Tahle hra mne napadla, když jsem dočetla Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického a na přebalu knihy vzadu, byla kresba polonahé ženy obviněné z čarodějnictví, usazené právě na takové trestné oslici. Fascinovaně jsem si obrázek prohlížela, nakreslené ženě záviděla a přemýšlela jak to jen udělat ....
V komoře u babičky jsem našla dvě závaží z decimálky, uvázala je k provázkům, které jsem mašličkou přivázala k nejvyšší příčce, na kterou jsem se rozkročmo usadila. Pak jen stačilo kolem kotníků zapnout řemínky, od nichž byly uvázané provazy k závažím a teď již jen stačilo rozvázat mašličky, obě závaží se zhoupla, jejich váha napnula mé roztažené nohy a dřevěné šprušle se mi bolestivě zařízly do rozkroku. Ruce složené za zády jsem pak vložila do připraveného řemínku a vychutnávala si bezmoc i vzrůstající bolest. Když pak bolest přehlušila vzrušení, musela jsem ruce vysvobodit z řemínku a závaží vytáhnout pomocí provazu zpět a zajistit proti tahu. Pak bylo možné vysvobodit obě nohy. Důležité ovšem bylo nenechat si vyklouznout provazy od visícího závaží, protože když se mi to jednou stalo, vytahovat pět kilo na kotníku pomocí tenkého řemínku nebylo nic moc.
Další nápad na využití štaflí přišel po návštěvě Špilberku, kde byl ukázkou skřipec, čili španělský žebřík (už jen ten název "žebřík" přímo vybízel). Nachystala jsem si štafle ve složeném stavu naproti palandě, ke které jsem uvázala jeden konec provazu a k druhému konci přivázala řemínek, který jsem si utáhla kolem kotníků. Otočená zády jsem se vyhoupla na štafle, ruce přehodila přes nejvyšší příčka, zápěstí protáhla řemínkem, přivázaným k nižší příčce. Pak již jen stačilo malinko se zaklonit, štafle se daly do pohybu, než se opřely se o skříň. Náklon o několik stupňů způsobil, že uvázané nohy se napnuly a dřevěné příčky žebříku se zařezávaly do mých paží. Skutečně mé tělo bylo napínáno, i když s tím pravým skřipcem to mělo pramálo společného. Vylepšenou verzí mého skřipce pak byla zapálená svíčka nachystaná tak, že chodidla tažených nohou se ocitla nad jejím plamenem. Když toho bylo dost, přitáhla jsem nohy k tělu a tahem došlo k uvedení štaflí do vzpřímené polohy a odtud jsem se pak mohla poměrně snadno vysvobodit.
Štafle mi pak také sloužily jako klasické schůdky, pro vázání k patrové palandě, kdy sedíc na nejvyšším stupni jsem si uvázala nejprve jednu, pak i druhou nohu za kotníky a pak se spustila dolů. Visela jsem tam s roztaženýma nohama hlavou dolů, zmítající se bezmocně až do vrcholné extáze, po které následovalo vyručkování zpět nahoru a osvobození se.
Poslední verze užití byla opora pro tyč položenou jedním koncem na žebřík palandy a druhým právě přes příčku štaflí. Mezi žebřík a štafle jsem si postavila otočnou kancelářskou židli, přehodila přes tyč nohy spoutané v kotnících, ruce jsem protáhla pod tyčí a přichystaným řemínkem provlékla obě zápěstí. Řemínek jsem dotáhla pomocí zubů, několikrát se zavrtěla, sedák židle se pootočil a já se ocitla zavěšená s tyčí mezi koleny a lokty, kdy jsem si znovu vychutnávala přítomnou bezmoc, kdy snaha vyprostit se ze závěsu vedla až ke kýženému vrcholu. Potom mi nezbývalo, než se přitáhnout, zuby povolit utažení řemínku, svazující zápěstí a zvolna se spustit na zem.
Tolik tedy má úvaha na téma štafle, pro někoho předmět zcela nezajímavý a obyčejný, pro mne však věc s nevšedním kouzlem, zcela neobyčejným využitím na kterou mi zůstalo v mé mysli spoustu nezapomenutelných zážitků. A jestli se ptáte, zda jsem tohle své "hraní" přežila bez vážnějšího úrazu, tak ano. Až na pár oděrek, odřenin, spálenin způsobené buď řemínky, či provazy tohle vše proběhlo bez ztráty kytičky.
Tož tak my si tady žijem na té naší Hané.